Zhasnuto

3. října 2017 v 20:58 | Necrodes |  Fotografie

Kostra

1. října 2017 v 22:07 | Necrodes |  Fotografie
 


Svár v nebesích

29. září 2017 v 22:55 | Necrodes |  Fotografie

Mlžný den

26. září 2017 v 22:36 | Necrodes |  Fotografie

Setmění nad lukami

22. září 2017 v 22:24 | Necrodes |  Fotografie

Odraz

13. září 2017 v 15:54 | Necrodes |  Fotografie

Návrat zeleně

29. srpna 2017 v 23:49 | Necrodes |  Fotografie

Démon hvozdu

27. srpna 2017 v 22:44 | Necrodes |  Kresby

Zkouška nové techniky. Použité materiály: akvarelové pastelky, štětce, voda, plátno 40x40 cm.
Byl to krok do neznáma, ale jsem za něj rád - řekl bych že mě to posunulo.

Koridor

26. srpna 2017 v 19:55 | Necrodes |  Fotografie

Koloběh

18. srpna 2017 v 22:40 | Necrodes |  Kresby

Phallus impudicus

17. července 2017 v 19:01 | Necrodes |  Fotografie

"Tady se všechno může stát
u hraničních čar.
Jako Smrž zapáchá,
má falusoidní tvar.
I sám Karel Kavina
k jídlu si ho dal.
Pak ho našli v rozkladu
u Žlutických skal,"

zpívá o této houbě Tomáš Kohout alias Necrocock ve stejnojmenné písni. Především kvůli němu se hadovka smrdutá také dostala do středu mého zájmu při návštěvách lesů. Její mrtvolný zápach vábící lačné mouchy, pozoruhodná, pro trypofobika jistě silně znepokojivá struktura nohy a zeleným blanitým potahem přektrytý klobouk působí na všechny smysly velice charakteristickou temnou, pro někoho až odpudivou aurou - ne nepodobnou blízkosti zvířecí zdechliny.

Je s podivem, že přes to všechno je hadovka v jistém stádiu vývoje poživatelná. Ano, už mě znáte a tušíte správně.
Nasbíral jsem několik "vajíček hadovky" - budoucích plodnic ve vajíčkovité pochvě a rozhodl se zkusit, co to udělá. Po rozříznutí a odstranění povlaku a tlusté rosolovité vrstvy dostaneme zelený zárodek budoucího sliznatého klobouku. A přesně ten se jistými gurmány smaží v trojobalu a konzumuje.
Musím řict, že to byl lehce nejistý krok do neznáma, nicméně výsledek byl průměrný. Žádný ožehavě fantastický požitek se nedostavil, ale nebylo to ani špatné. Minimálně se tím vajíčka hadovky dostala na můj seznam sbíratelných hub a za tu zkušenost jsem rád.
A co vy? Dali byste si?

Šum v éteru

12. července 2017 v 13:26 | Necrodes |  Kresby

The Devil's Fruit

9. července 2017 v 16:53 | Necrodes |  Kresby


Bílá měkká tužka, inspirováno potisky od BlackCraft Cult.

Postmortem

8. července 2017 v 22:38 | Necrodes |  Kresby

Rudo-zelená kráska

5. července 2017 v 0:15 | Necrodes |  Povídky
Kroky duní pustou chodbou. Mužík v dlouhém bílém plášti si to štráduje prostředkem koridoru, až mu brady nadskakují. Kouká na hodinky. Poblikávající zářivka, již právě minul, odhalila na zlomek sekundy drobný ciferník ukazující něco kolem půl osmé večerní. K další zářivce zbývá ještě deset kroků. Přesně se to dozví za chvíli.
Už ji přivezli. Už ji skládají na stůl. Přidržují hlavu. Velkou, těžkou a tak nějak pochybně držící. Šklebí se to na něj už z dálky. Pěkná šleha, jen co je pravda; přímo přes krkavice. Černá díra už se přímo třese na to spolknout jeho čas.
Nechali ho tam o samotě. Rudo-zelená kráska, dobře stavěná. Jak by to řekla ona? Ach ano, má těžké kosti. Barokní figura. Taková horda studený hladký kaše. A hlavně bílý. Hned by si plácnul.
Ulízne si vlasy, zatáhne bradu. Jaký by to byl profesionál? Trochu mastičky pod nos; rukavice kloužou snad samy po těch létech. Sahá pro Polaroid.
Bože, pořád to z ní teče. Tu jámu až jako poslední - nejlepší na konec. Kebule pěkně uhrovitá. Rypáček trochu nahoru. Neteklo ti do něj, holčino? Dívá se do stropu slepýma očima. Posthumní kal, ta dobře známá mázdra udělala svoje. Vlasy - chomáč limetkové zelené slepenej krví. Ten náznak kníru si už naštěstí nebarvila. Dneska už rtěnku nepotřebovala - rtíky rudý jak princezna. Nebýt těch muších strusek uvnitř, člověk by jí to i věřil. Vyfotit to radši dvakrát. Cvak. Cvak.
Propast jak Macocha, úplnej kráter. Roztáhne ji násilím. Vida, netopýři nevyletěli. Zato je vidět až do žaludku. Copak jsi měla k obědu? Půlku školního bufetu? Dobře, tak třetinu. Cvak. Zašije to potom.
Zneužití? Sotva, ale podívat se musí. Stanul až tam dole u nohou, unaveně oddechuje. Na ciferníku skoro osm večer.
Prvně se jí dotkne. Vždycky to čeká, ale oklepe se stejně. Algor mortis padá rychle - jak jinovatka k ránu. I tak se ale co nevidět zapotí. Údy nechtějí povolit. Kataleptická strnulost je mrcha, to už ví dávno. Oba vchody se schovávají někde v roští. Docela nenápadně, jako zajíček schoulený v pelechu.
Mužík sebou trochu škubne, zaznamenal pohyb. Nic neobvyklého - svěrač pracuje. Chtělo to víc mastičky. Jde otevřít okno.
Studená podzimní noc navála na parapet listí. Výhled na verandu vlastního domu tam ve tmě se trochu tetelí, jak uniká teplo do chladné noci. Světlo v pokoji se rozsvítilo. Fakan konečně dorazil. Mužík nasupeně funí. Celý dva dny se ten spratek neukázal. Čas to tu dodělat a jít ho seřezat.
Došourá se zpátky. Z konečníku cosi vyplavalo. Kulička linkovanýho papíru. Rozbaluje. Čeká trochu koksu.
Na ústřižek jen někdo naškrábal propiskou pár kosočtverců. "Si na řadě," dí věta uprostřed.
"To my všichni," uchechtne se mužík a šátrá volnou rukou po Polaroidu. Cvak.

Rafičky ukazují čtvrt na deset, když stane ve dveřích. Kabát zrosený večerním oparem odloží na věšák a zamíří potvrdit své obavy. Zeď u toalety se třpytí drobty zvratků. Prázdná láhev - nechce zjišťovat od čeho - leží pod stolem v kuchyni. Na lince dřepí jeho největší omyl a potahuje z brka kdovíco. Snad trávu. Pod nosem má ještě mastičku, takže nedokáže říct, čím přesně mu jeho adoptovaný poklad udí nábytek.
"Kdes byl?" začne po minutě napjatého ticha, "Měl jsem strach. Víš, co našli u tvý školy za konťákama?"
"Jestli ne tuhou čůzu, pak už nevim."
"Někdo ji podřezal. Potlouká se tu takovej magor a ty se plácáš kdovíkde! Dva dny o tobě nic nevím! Pak se vrátíš ožralej jak dobytek a čekáš, že tě přivítám s otevřenou náručí? To ses ale přepočítal. Tentokrát už poletíš rovnou do pasťáku a tam už si tě srovnaj!"
Dlouhou dobu si hledí přímo do očí. Jedna strana vztekle, téměř nepříčetně, druhá nezúčastněně, dokonce snad výsměšně. Seskočil z linky. Měří už o hlavu víc než ten drobný upachtěný tlouštík, co ho před lety přijal za vlastního.
"Hovno uděláš," zasyčí mladík svíraje cosi v ruce, "našel jsi můj vzkaz, ne?"


Ano, chápu, že jsem cvok, ale i tak budu rád za komentáře a všechny postřehy. Díky! :)

Jedna mršina pro zlepšení dne

2. července 2017 v 22:34 | Necrodes |  Fotografie
Dnešní nález. Srna sražená vlakem - podle hmyzu druhá sukcesní vlna. Spokojenost dovršilo, když Necrodes našel i Necroda. A samozřejmě pár kousků na doplnění sbírky. Mors principium est!





Transcendental

30. června 2017 v 17:11 | Necrodes |  Kresby


Další ze série kreseb bílou tužkou na černý papír. Inspirováno potisky od BlackCraft Cult.

Mantr Maut

25. června 2017 v 14:29 | Necrodes |  Kresby


Zkouška kresby bílou měkkou tužkou na černý papír. Inspirováno potisky od BlackCraft Cult.

O panu Špendlíkovi

16. června 2017 v 22:41 | Necrodes |  Povídky
Bylo pravé poledne jednoho teplého červnového dne. Městské periferie zdály se být až nestoudně vyprahlé a celé rozpálené, že by se jeden bál i nos vystrčit. I přesto stín široké koruny starého platanu hostil hlouček dětí. Hrály si a skotačily, jakoby snad na ně ona úmorná rozvláčnost lenivé pražné soboty vůbec nedopadala. Vesele a bezstarostně poskakovaly kol širokého kmene, tvářičky celé rudé a zbrocené drobnými kapičkami potu - hrály na honěnou.
Jejich zvonivý smích utvářel uchu libozvučnou souhru s cinkotem příborů a vzdáleným hukotem sekačky na trávu. Z otevřených oken bytovky s fasádou nedávno přetřenou na veselou obilnou žluť se linula lákavá vůně chystaného oběda.
Mohutný strom stál od ní jen pár kroků, takže si skupinka mohla užívat svých radovánek a zároveň být na dohled starostlivému oku rodičů. Čítala pět členů. Pět hladových krčků čekajících jen a jen na svolání k jídlu.
Nejstarší z party se právě zmocnili opuštěné houpačky a melodii poklidného letního dne prořízlo kovové zaskřípění.
"Dušane! Pusť mě taky!" ječela drobná holčička pisklavým hláskem na brášku pohybujícího se nahoru a dolů, zatímco se dva zbylí chlapci rezignovaně jali cvrnkání kuličkou do důlku v písku.
"By ses zranila," odbyl ji Dušan, "běž pryč, Bětule!"
"Řeknu to mámě," dupla si dívenka a odkráčela o kus dál.
"Mě to nebaví. Chceš hrát?" zívl nejmenší z hochů, když se její pohled zastavil na lesknoucí se kuličce.
"Jo!" zajásala a střelhbitě přiskočila k jamce, až ji celou zahrnula prachem.
Kluci se zamračili a odsedli si, aby nemuseli dýchat špinavý oblak, jenž se kolem nich utvořil.
Dívenka však byla rázem zase u nich.
"No tak, běž si hrát s tou kuličkou!" utrhli se na ni oba zlostně.
"Ale Hynku, Milane! Hynku, Milane, já se bojím. Já tam nejdu, já se bojím!" zavzlykala ublíženě a, jak si kamarádi všimli, také dost vyděšeně.
"Co je? Bětko, co je?" cloumal s ní Hynek v naději, že z ní dostane kloudného slova.
To už však i Milan zpozoroval, co přesně holčičku vylekalo a znepokojeně plácal celou dlaní do Hynkových zad tak dlouho, dokud se neotočil.
Těsně podél pravé zdi bytovky, v tom největším stínu, který sem vrhala část střechy, se k nim kolébavě kradl zlověstný zjev. V hlubokém předklonu, dlouhé vychrtlé paže vláčeje při zemi sípavě oddechoval. V jedné z pařátů svíral plátěný pytel neznámého obsahu a táhl jej úporně za sebou. Příliš velká košile s neohrnutým límečkem, umouněná a čímsi celá potřísněná, z něj visela jako hadr na holi. Ze všeho nejvíc kreatura připomínala unaveného strašáka do zelí.
Co však se zdálo skutečně nelidské a děti tak rozrušilo, byla až groteskně titěrná hlavička. Proti vytáhlým plandavým končetinám působila neskutečně bizarně. Nenesla ani náznak jakéhokoli ochlupení, a tak zanechávala dojem vejce s tváří. Tváří s malýma, hluboko zapadlýma a nepříjemně uhrančivýma očkama, skobovitým, uhrovitým a velice dlouhým nosem a tenkými, nevýraznými a značně širokými ústy.
Neduživec - tak přezdívali sousedé podivnému nájemníkovi z přízemí. Říkalo se o něm, že to nemá v hlavě v pořádku. Jak by také mohl? Se svou mozkovou kapacitou měl jistě problém i zavázat si tkaničky. Nikdo neměl tušení, odkud se vlastně vzal, ale již po dlouhá léta svým vzezřením a zvířecím chováním znepokojoval zdejší obyvatele. Děti se ho nesmírně bály a štítily, přestože jim nikdy nic neudělal. Šuškaly si o něm, jako o panu Špendlíkovi a strachovaly se vylézat ven či přecházet chodbu samy. Koho prý pan Špendlík polapí, toho si odnese k sobě a sežere.
Dospělí se marně pokoušeli naivní klukovskou povídačku rozptýlit, sami však ostražitě koutkem oka neduživce sledovali, kdykoliv se ráčil na dohled přikolébat. Ačkoli od jeho lékaře, který se po čas dostavil na krátkou kontrolu, věděli, že je němý mrzout neškodný a genetická choroba, jež u něj zapříčinila narození s dosti vzácnou paratypií, takzvanou nanocefalií, způsobila také nevalný intelektuální rozvoj, pohlíželi na postiženého krajně nedůvěřivě. Pravdou zůstávalo, že by nejraději viděli nepohodlného souseda někde daleko za horami.
Stvoření se dovleklo do značné blízkosti.
"Jdi pryč, Špendlíku!" křikl výbojně nejstarší z chlapců.
"Dušane, mlč! Mlč!" vypískla sestřička, která se dosud krčila za jedním z chlapců.
Zdálo se, že zjev se k odchodu ani zdaleka nemá. Zastavil se a pomalu kýval svou špendlíkovou hlavičkou do všech stran, aby zjistil, kdo to tu křičí a není-li to na něj.
"Jdi pryč!" opakoval hoch sebejistě.
Neduživec konečně odhalil zdroj toho zvuku, zastavil pohled na Dušanovi a dlouhou dobu na něj s nevraživým chrčením poulil své žluté oči.
Dušan znejistěl a ustoupil o krok dozadu.
"My tě tu nechceme," podpořil ho roztřeseně kamarád Vojta, "běž pryč!"
Setkali se však s pramalou odezvou. Stvoření místo toho učinilo trhaný krok kupředu. Bětka propukla v neovladatelný pláč.
"Ať jde pryč! Já nechci do pytle!" vzlykala přerývaně.
"Odejdi, Špendlíku! Běž pryč, Bětule se tě bojí!" pravil neohroženě bráška.
V tu chvíli se však vyklonila z okna Milanova maminka v květované zástěře, a když spatřila tu polízanici venku, křikla:
"Pane Foerster, hleďte si svého, děti se vás bojí! A ty, Milánku, utíkej domů, už je hotový oběd!"
Neduživec se trochu zarazil a poodstoupil. Zatímco se divoce rozhlížel, Milan využil situace a širokým obloukem pelášil ke vchodu. Nechal kamarády i pana Špendlíka daleko za sebou.

Toho dne už paty nevytáhl. Příhoda zacloumala jeho dětskou představivostí jaksepatří. Když se maminky ptal, nemůže-li se stát, že by jim pan Špendlík nějak uškodil, dostal nanejvýš příkrou odpověď.
"Nech si ty hloupé otázky a naber si polévku, nebo ti to vystydne."
Podobně maminka zakončovala jejich rozhovory také pokaždé, když se pokusil otázat, kdyže se k nim vrátí tatínek, který před časem odcestoval kamsi do zahraničí, a tak se veškerá snaha o rozumný hovor jevila nanejvýš marnou.
O to větší otázky se ovšem vyrojily pod zkrabaceným čelíčkem, když kvečeru zhasla lampa na nočním stolku - poslední mihotavé světélko, poslední záchrana před všudypřítomnými bubáky. Byl by přísahal, že zaslechl přes zamčené dveře něčí kroky ploužit se zpustlou chodbou, ale bál se byť jen pohnout, natož vydat nejmenší hlásku. Teprve po necelé hodině hrobového ticha ho přemohla dřímota.

K ránu ho probudil až vchodový zvonek, který nečekaně zadrnčel a vyrušil tak i maminku ze sna. Ta se se slovy: koho to sem čerti nesou takhle brzo, vyškrábala z postele a upravujíc si vlasy, hledíc na půl oka, šourala se ke dveřím.
"Alenko, nezlob se, že vás budím," slyšel Milan drmolit sousedku, "ale děti mi zmizely! Nevidělas Dušana s Bětkou? Nezahlídlas je? Nevíš, kam by mohly jít?"
"Počkej, počkej," zarazila ji maminka, "jak zmizely? Co to povídáš, Hanko?"
"Jak říkám, dočista zmizely! Víš, jak ráno beru ty prášky? Já mám na ně budík, tak jsem vstala a jdu si pro ně do kuchyně a po cestě vidím, že jsou vstupní dveře pootevřený. Tak běžím zpátky a děti tam nejsou! Co já si počnu? Já je hledala všude po domě, i před domem jsem byla a teď obcházím sousedy, ale nikdo nic neví," zalykala se sousedka.
"No tak, Hanko, děti jsou hyperaktivní, určitě se jenom někam zaběhly," utěšovala ji Alena, "ony se zase brzo objeví."
"Jenže já se bojím, že jsem přes noc zapomněla dát na dveře řetěz. Aby nám je tak někdo odnesl!"
Pan Špendlík, blesklo Milanovi hlavou.
"Neblázni, Hanko, co by vám je kdo odnášel?"
"Já nevím, asi už mi z toho hrabe."
"No vidíš, děti určitě najdeme. Bylas už naproti?"
"Ne, jinak ale už všude."
"Pojď, Hanko, půjdeme se zeptat k Ohlídalům, beztak šly někam s jejich Vojtou."
"Kéž bys měla pravdu."
Pan Ohlídal vypadal také značně rozespale. Tvářil se, jakoby mu někdo předložil ke spočtení rovnici o pěti neznámých, a měl zaostřeno kamsi za jejich záda. Když po chvíli zírání vyrozuměl, na co se ho ženy ptají, promnul si lysinu a dlouze pokrčil rameny.
"A nemůžete se zeptat třeba Vojty?" zkusila to Hana.
"Jo, to bych asi moh," přikývl a zmizel v bytě.
Když se opět objevil, jeho výraz nabyl rapidní proměny. Působil o mnoho živěji, zakaboněně se opřel o futra a vypravil ze sebe:
"On tam není."
"Cože?"
"No fakt tam není! To je divný. Hrom do mě uhoď, jestli vím, kam se zmihnul."
"To asi budou někde spolu," nejistě poznamenala Alena.
Tu se však ozvaly rázné kroky a v nejvyšším patře stanula třetí sousedka.
"Slyšela jsem hlasy. Tak furt nic, Hanko?"
Hanka zakroutila hlavou.
"Poslyšte, nerada vás zrovna teď zatěžuju, ale neviděli jste Hynka? Slyšel nás, jak se bavíme mezi dveřma o Bětce s Dušanem a vyběhl je hledat po domě. No a já ho teď nemůžu najít. Jen se bojím, aby nešel ven a nezaběhl někam daleko."
"Třeba ví, kam děcka šly a přivede nám je."

Ani Hynek se však již toho dne neukázal. Jako by se po čtyřlístku slehla zem. Kolem poledního se uběhané rodiny chopily telefonu a vytočily linku místní Veřejné bezpečnosti.
Mladý komisař se záhy dostavil a všechna zmizení patřičně zaprotokoloval. Kvečeru, kdy by se již dalo napětí a všeobecný strach téměř krájet, bylo oficiálně vyhlášeno pátrání. Známí z okolních domů se chopili vlastní iniciativy a ve snaze nějak utrápeným rodinám pomoci, počali pročesávat okolí do vzdálenosti několika stovek metrů.
Jediný, kdo se hledání neúčastnil, byl postižený nájemník Foerster. I přes neustávající ruch na chodbách i pod okny setrvával nadále zalezlý ve své přízemní "noře" a svůj dlouhý nos vystrčil jen na malý okamžik, když se s ním kdosi pokoušel promluvit. Samozřejmě zcela bezúspěšně.
Po probdělé noci se situace nikterak nelepšila. Naopak. Počáteční nervozita přerostla v naprostou paniku. Děti se přece nemohly propadnout do země! Kam by takhle samy šly? Nejstarším dvěma bylo deset a holčičce teprve šest let. Jistě se takhle nevytratily samy od sebe. Něco se jim muselo stát!
Ani komisař vedoucí pátrání z nastalé situace nebyl právě nejmoudřejší. O to podezřívavější pohledy vrhal na jediné poslední dítě, které se v domě nacházelo. Milan se však zapřísáhl, že o zmizení svých kamarádů neví takříkajíc "ani Ň". Rozpomněl se však na tajemné kročeje z chodby, které mu onehdy v noci nadaly spát. Hoch se strážníkovi samozřejmě svěřil; jeho drobný postřeh byl však pro vyšetřování pramálo platný.

Třetího dne se tváře usoužených rodičů zdály ještě ztrápenější a napjatější než prve, bylo-li to vůbec možné. Prohledaná oblast se neustále rozšiřovala a na každém rohu, zídce, plotu či plakátnici na nás civěly čtyři fotografie pohřešovaných dětí i s vypsanou odměnou. To vše zcela k ničemu.
Tak se stalo, že ani příhoda s podivným sousedem, která se udála den před zmizením a jejímž byla Milanova maminka svědkem, nenechala nikoho chladným.
"Celý roky jsme jen čekali, až ten chodící marasmus něco provede, a tady máte výsledek!" rozohnil se při úterní poradě jeden z poškozených rodičů.
"Já vám taky říkal, že ten neduživec nepřinese nic dobrýho," přidal se zaníceně pan Ohlídal, "kdybyste viděli, jak na mě vejral, když jsem se přišel zeptat na našeho Vojtu. Ten moc dobře ví, kde naše děti jsou, vám říkám!"
"Antoníne, přestaň dělat tyhle ukvapený závěry," utrhla se na něj manželka, ale bylo na ní vidět, co si skutečně myslí. Nebyl tu přeci nikdo jiný, o kom by se mohli byť jen domnívat, že by jejich ratolestem mohl chtít vlásek zkřivit.

Následujícího rána nabrala situace zcela nečekaných obrátek. Tichounké klepání do dřevěné desky dveří malou pěstičkou nenechalo Hanu na pochybách. Její ztracená dcerka stála na zápraží! Sama, v roztrhaných šatičkách, celá zašpiněná a rozcuchaná, pobledlé líce vlhké od slz. Matka se na slovo nezmohla a dcerku vroucně objala. Tiskla ji k sobě tak dlouho, že holčička nadobro přestala plakat. Všichni sousedé znovunalezení dívenky považovali téměř za zázrak, obrovskou záhadou však zůstávalo, kde celou tu věčnost byla a kde, jak doufali, stále jsou zbylé tři děti. Z třesoucí se rozrušené Bětky však nedostali kloudného slova.
"No, tak dceruško, musíš nám to povědět," hladila ji maminka po zlatých vláskách, když ji pořádně vydrhla a nakrmila, "kdepak máš brášku? Kde je Dušánek?"
Dostalo se jí pouze úporného mlčení.
"No tak, Bětuško, potřebujeme vědět, jestli se vám něco nestalo," naléhal tatínek, "moc jsme se o vás báli a stále se bojíme. Musíš nám to povědět!"
Dívenka však nadále klopila oči a nevydala ani hlásku.
"Co vám kdo provedl? Udělal ti něco, Bětko?"
Nic.
"Byl to ten neduživec? Ten Foerster?" zkusil to znova, "Jak mu říkáte? Pan Špendlík, že? Byl to pan Špendlík?"
Konečně dcerka trochu pohnula střapatou hlavičkou. Drobné kývnutí - nebylo pochyb. Otec se okamžitě zvedl a šel zburcovat ostatní nájemníky.

Uběhlo sotva pár minut a byt v přízemí se nacházel v obležení čtyř rozhněvaných rodin. Podrážděný pluk stál v těsné blízkosti zavřených dveří a šeptem rokoval, co a jak dál.
"Měli bychom zavolat policii," pravila rozhodně paní Ohlídalová.
Její muž na to nic neřekl. Místo toho přiložil ucho ke dveřím.
"Než přijedou, může zdrhnout," namítl někdo.
"Ani nevíme, jestli tam je."
"A kde by byl?"
"Buďte ticho, k čertu," zabručel Ohlídal a s významně zdviženým ukazovákem dodal: "Asi ho tam slyším hnípat."
A skutečně. Když se všichni na malou chvíli přestali dohadovat a nastražili uši, klokotavé chrápání, jež se ozývalo z uzavřeného bytu, dalo muži za pravdu.
"Nu, co teď?" šeptla Hanka.
"Jdu pro velký kladivo," pokrčil Ohlídal rameny, "tady do toho majznu a podíváme se dovnitř."

Po třetí ráně zámek s praskotem povolil a nedočkavé tváře ovanul mrtvolný zápach prosycený čpavkem. Rodinám se před zraky vynořila prapodivná podívaná. Uprostřed místnosti stála jediná dřevěná pryčna, na níž seděl nájemník vzpřímeně jako svíčka. Byl nahý, pohublé údy měl skrouceny pod sebou a na zsinalé kamenné tváři k smrti vyděšený výraz. Škubavě se kolébal ze strany na stranu, a když rozeznal množství párů očí, jež ho propichovaly, jakoby zcepeněl. Pak zcela bez varování vystartoval pekelnou rychlostí přímo k roky nemytému oknu.
"Rychle za ním!" křikl ženský hlas v pozadí.
Nikomu se však dovnitř nechtělo. Sousedé strnule sledovali, jak neduživec jako v amoku vyráží vlastní chatrnou paží skleněnou tabuli, aby pak zmizel kdesi venku, na slunečním žáru. Nechali ho běžet.
"Prase zpropadený," ulevil si Ohlídal po notné chvíli ticha.
Obytná místnost, dalo-li se to tak nazvat, byla v celé své šíři poseta mrtvými těly drobných zvířat. Zajíci, kuny, veverky, všelijaká lesní havěť - to všechno, celá jednolitá masa, vzájemně do sebe zapletená, byla zamordována stejným způsobem. Na obnažených hrdlech se rýsovala nejedna krvavá linka, či na nich stále utkvíval kus staženého drátu - takového, na jaký nimrodi hartusí, jak je rok dlouhý, kvůli "těm zatraceným pytlákům". A jak se již na první pohled zdálo, úlovky, mnohdy obsypány hejny nenasytných černých much, mohly být v četných případech téměř tak staré.
Nejzvrhlejší na celé scenérii se však jevil fakt, že každého z těchto tvorů kdosi rozpáral žabikuchem ležícím na posteli a hladově, jak to samo zvíře, hodoval na jejich mase a útrobách. Spotřebovanou potravu pak pohodil na zem mezi její předchůdce nebo ji, jak si sousedé stačili všimnout, zavěsil k oknu na tyč na záclony. Z potkaních a lasičích ocásků dosud odkapávaly drobné rudé kapičky, jak se tak pohupovaly ve víru muších křidélek.
"Vojto?" zasípěl Ohlídal, když neohroženě vkročil do té hnijící svatyně, aby nahlédl za roh.
Odpovědí mu však byl jen neustávající bzukot a praskání drobných kůstek pod nohama. Žádné radostné výkřiky se již toho dne neozvaly. Ať už se dětem stalo cokoliv, ať už jim neduživec provedl cokoliv, v domě se tak nestalo. Bětka už neřekla ani slovo a zoufalým rodičům nebylo u srdce nikterak lehčeji.

Tak uplynul téměř celý týden prosycený strachem a obavami. Nájemník Foerster zmizel beze stopy neznámo kam a maminka nechávala Milánkovi večer co večer lampičku svítit.
Jsem poslední dítě v tomhle domě, kterému se nic nestalo, vrtal v jeho drobné hlavičce červík, pan Špendlík si pro mě dozajista přijde.
"Já tě panu Špendlíkovi nedám!" ubezpečila ho, když se jí se svými obavami svěřil, "pak Špendlík už ti nemůže nic udělat."
Přesto ho však střežila na každém krůčku jako oko v hlavě a jala se ho utěšovat pokaždé, když se celý propocený a vyděšený vzbudil z nočních můr.
"Maminko, já tam pana Špendlíka najisto slyším!" dušoval se jednoho soumraku tázán, proč ještě nespí.
"To se ti jen něco zdálo, Milánku. Co by tam dělal?" pohlédla směrem ke stropu, kam horlivě ukazoval.
"Ne, ne, nezdálo, mami. Já ho tam slyším! Pan Špendlík přijde a strčí mě do pytle! Já nechci do pytle! Nechci za Špendlíkem!"
"To je přeci holý nesmysl, Mil - " teď se i ona zarazila.
Kdesi nad jejich hlavami, podél fabionu, v místech, kde se nachází stará uzamčená a nepoužívaná půda, jako by skutečně kdosi chodil.
"Milánku?" šeptla náhle maminka, "když tě tu na chvíli zamknu, nebudeš se bát?"
Aniž by čekala na odpověď, chopila se svítilny a opustila byt. Její předtucha se potvrdila. Mezi dveřmi na půdu, jež byly dlouhá léta zamčené, neb klíč se kamsi ztratil a nikdo se nenamáhal s jeho hledáním, se teď šklebila černočerná škvíra.
Tam nahoře, mezi pevnými, jemným závojem pavučin potáhnutými, trámy a starým harampádím zářilo mihotavé světélko svíčky. Kol ní seděly tři umolousané děti a upíraly na nečekanou návštěvu svá velká vystrašená kukadla.
Milanova maminka Alena se zapotácela. První záblesk radosti byl náhle ten tam. S vyprchávající úlevou přicházel ten hrůzný pocit prozření. Pravda se zdála drtivější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Právě tyto děti jsou strůjci vší té špatnosti. Tyto děti objevily klíč k půdě a ze strachu z pana Špendlíka se tu celé dny skrývají. Tyto děti vyslaly nejmladší z nich, aby svědčilo proti nevinnému člověku. To ony způsobily, že se postižený, nic nechápající a svým vzezřením determinovaný muž, kdesi v hlubokém hvozdu právě teď houpe na jednom ze svých drátů.



Děkuji za přečtení. Ocením každý komentář. Veškeré rady, postřehy uvítám. Váš Necrodes. :)


Kam dál