Dav zvířat

4. června 2019 v 10:24 | Necrodes |  Povídky
Tep se mi asi zbláznil. Očekávám zástavu. Dočasná hluchota umožnila panoramatu nabýt pompézních, až ikonických podob. Vnímám každičkou částečku prachu v prostoru, každičkou nuanci barevného spektra a také každičkou emoci, rodící se z očí pode mnou.
Stojím v záři reflektorů vysoko nad masou hlav. Než jsem se rozhodl, byli jeden jako druhý. Šedivé jednolité moře a na každé z vlnek stejný strojený škleb, co vydávali za úsměv, a na každých rtech stejný popěvek přispívající bekotu stáda.
Nyní je tomu jinak. Už je rozeznávám. Do tváří se jim vloudily grimasy a vrásky teď tvarují každý z výrazů svým originálním způsobem. Dva postarší muži kousek od podia - to je zábavné - ustrnuli v legrační svraštělé křeči. Jestli už před tím připomínali svými mžikajícími očky nějaké vlezlé hlodavce, bylo to nic ve srovnání s tímto okamžikem. Na prsou zbroceni svařeným vínem, jak s trhnutím skřípli kelímky v dlaních, odhalují teď povislými koutky křivé krysí zoubky.
Jsou tu i další, jakoby více pozorní: s víčky roztaženými málem násilím. Představuji si, jak se za okamžik jejich bulvy rozsypou po zemi a oni je zoufale začnou hledat. Podobně jako ti pod jejich nohama.
Hromádky sestávající z kabátů a pletených šál kdesi uprostřed také zřejmě bývali lidmi, teď si ale hrají na krtky. Škoda, má drahá zvířátka, že na zemi je tvrdá dlažba, říkám si. Však se pod tu zem tak nehrňte, dočkáte se.
I takoví tu jsou. Je jich jen pár, ale mohu s jistotou říct, že čím jsou na některých místech karmínovější, tím sinalejší jsou na jiných. Docela uprostřed jedna taková leží. S lesklými černými vlasy pohozenými přes obličej teď vypadá jako usínající princezna. Možná Sněhurka.
I trpaslíci jsou přítomni! Lidská mláďata zděšeně cupitají přes bezvládné kusy masa ve snaze uniknout z dosahu šlapajících a dusajících nohou. Kam dali vychování, ptám se. Cožpak jim nikdo nevštípil, že po dospělých se prostě nešlape?
Je tu i pár takticky vybavených kusů v černém. Vystrkují růžky, a to mi dělá vrásky. Natahuji závěr a střílím znova.

Další z textů vzniklých na hodině tvůrčího psaní. Téma: Popis scenérie s velkým počtem lidí; čas: 30 min.
 

Smrtiplán

21. května 2019 v 22:33 | Necrodes |  Poezie

Jednoho dne v stínu

zhynu vinou blínu.


Oltář

17. května 2019 v 15:35 | Necrodes |  Povídky
Fotografie, visící ve výši očí, byla zjevně jediným nedotknutelným předmětem v místnosti. Pod lesklým plátkem plexiskla se zubil prostovlasý muž ve strakaté košili. Útlou paží si při tom masíroval zátylek a jedním z potměšile šilhavých očí si měřil všeobklopující chaos.
Nataša rámeček ozdobila několika drobnými kvítky, jež nasbírala přímo pod okny, a v roztřeseném očekávání a s neskonale zbožnou touhou teď pohlížela na obraz. Těšila se, až na hřebík přímo pod ním zavěsí vyvržená střeva.
Vasil už dorazil. Sbírku nožů, sekáčků, pilek a struhadel pohodil na podlahu a přitáhl z koupelny zmítající se tělo. Nataša tělu věnovala jediný letmý pohled. Zatímco Vasil unaveně oddychoval, upravila si platinové vlasy a sledovala, jak pěkně se polovina její mladičké tváře zrcadlí v oltáři na stěně. Jako by náhle tělem i duší splývala se svým mistrem - s ním - se samotným velkým Andrejem Romanovičem Čikatilem - s rostovským řezníkem! Tak jako s ním bude splývat za pár okamžiků. Pokynula Vasilovi.
Vasil špičkou boty rozhrnul odpadky a roztáhl igelit. Společnými silami dovlekli sinalého nedůtklivce doprostřed a obnažili mu upocenou hruď. Knoflíčky jemně zachrastily, jak Vasil jedním škubnutím roztrhl promočenou košili. Jako když se rozsype hrách. Nataša prsty prohrábla světlounké chmýří, pošimrala tlouštíka na voleti, ohmatala třesoucí se pupek a nakonec zajela rukou až ke scvrklým spodním partiím, kde bylo nutno řez započít.
"Vasile, já se tak těším!" zaplesala. "Budeme jako on! My oba! Ty se netěšíš? Nebo mě snad nemiluješ? Tak dělej, podej mi ten nůž! Ten větší! A strhni mu tu pásku z huby, chci ho slyšet řvát. Líp mi pak chutná."


Text vznikl v minlém semestru jako cvičení na hodině tvůrčího psaní. Téma: obětování člověka; čas: 30 min.
 



Tápání

2. dubna 2019 v 12:19 | Necrodes |  Kresby a malby

Rituály

26. března 2019 v 17:24 | Necrodes |  Poezie
Rituály, hnané chutí
po poznání, po umění,
rmut se v kádi temné rmoutí,
když tato již není, není.

Chodě v slunci, chodě v dešti,
kroky stáčím do mlází,
lapám po úlomcích štěstí,
které se tam nachází.

Tuhle kost a tamhle další,
hroužím oko do černoty,
jedovaté býlí raší
mezi trnitými pruty.

Stezka se tu lehce vine,
jako hádě ve své sloji,
hádě bídné, slizké, líné,
jež se oko spatřit bojí.

Klubka hostí propadlina,
klubka černých uzlů spí,
v probuzení had se vzpíná -
zmije transcendentální.

Samorost

22. března 2019 v 23:22 | Necrodes |  Poezie
Objevil jsem v houští lesním
samorostlou ohavnost,
denně vážím cestu klestím
vzývat lepý samorost.

Ráno boží, noc se plíží:
černá a jak otravná,
chvátám lesem bez potíží
klást něžnosti do drahna.

Dřevo lysé, mdlé a bledé
trčí chtivě k nebesům,
noc se s nocí takto sejde,
dotýkám se šlach jak strun.

Vplétám tyto něžně, hravě
mezi suky, klíny, kličky,
stěží rozumět rozpravě
s dřevem vzácným pro špalíčky.

Splývám už s tou ohavností
podoben i břevnu dost,
houby lesní mízou hostí
břevno i ten samorost.



Variace na čtyři evangelisty

19. března 2019 v 14:48 | Necrodes |  Kresby a malby





Černá propiska, černá štětcová fixa, akvarelové pastelky, uhel.

Zimní procházky

20. ledna 2019 v 22:04 | Necrodes |  Nonsens aneb Ztráta času
Měl bych vyrazit ven. Věčně slýchám od přátel, jak jsou ty zimní procházky osněžující.

Navátiny

16. ledna 2019 v 23:09 | Necrodes |  Fotografie

V osidlech bytí

22. prosince 2018 v 21:17 | Necrodes |  Povídky
Část I.

"Tak mi ukaž tu svoji mističku," pravil červ a smýkl kluzkým tělem po prkenné podlaze. Nebylo z něj vidět takřka nic, jen jeho tupá, oblá hlava čas od času vrhla do středu světnice matný purpurový záblesk. Ve tmě se cítil lépe. Zavrtán v prachovém kokonu pod schody polehával celé dny a trávil hemolymfatické výluhy z drobné havěti, již se mu podařilo zlákat na vlídná slova.
Eržika setrvávala na druhé straně barikády, dokonale ozářená kuželem zlatavého světla z žárovky. Od červa ji dělil jen chatrný stolek a na něm…
"Ty má něžná sedmikrásko," svíjel se červ, "cožpak bys nechala nemohoucího nebožáka pojít hlady? Však tě o plátek broskvičky neubude!"
Eržika sáhla do ozdobné mísy a vylovila z ní orosený plod.
"To je ono!" úpěl červ. "Pošli mi ji sem! Pošli! Jenom si uždíbnu."
Dívka zamrkala a zastínila si hřbetem ruky tvář. Ze tmy na ni zíralo jediné rudé a velice smutné oko. "Prosím!" topilo se v slzách; snad pro zornici trýzněnou přístropním svitem. "Prosím, prosím!"
Do tváří se teď promítal ruměnec studu a broskev jako by se náhle zhlížela ve dvou zrcadlech. Tahle bitva byla předem prohraná. Eržika vložila kropenatou kuličku nazpět do misky a dvěma prsty posunula celý poklad na stinnou stranu stolu.
Červ zmlkl. Silueta masité hlavy se rázem rozštěpila, ze vzniklého chřtánu vyrazil mečovitý výběžek a s mlasknutím vklouzl do nádoby. Veškerou lítost nahradil odpor. Už zase se nechala oklamat.
Od hlavy k patě zbrocená krvavým likvorem vylétla Eržika ze stavení. S tlukoucím srdcem, bodavou bolestí u pasu a obrazem karmínových stružek, přetékajících přes okraj misky, před očima, za sebou spěšně přirazila domovní dveře.
"Nikdo ti neuvěří!" ječel červ dutým hlasem. Věděla, že je to pravda; jen být co nejdál od té stvůry.

Vstoupila do zšeřelé zahrady - do její vlastní zahrady, přesně takové, jakou si ji vypěstovala. Stěží zde hledat skutečnou útěchu.
Bosýma nohama vklouzla do temně zelené trávy a jala se následovat mihotavá světélka v mlžném oparu. Titěrné světlušky tančily a skotačily mezi girlandami provazců plísní a chorobných lián a tu a tam dokonce usedly pod zákrov šedavého listoví, aby se mohly nerušeně oddávat milostným rituálům. Protáhnout se tak pod těžkými splývavými závěsy polomu zanícených vrbových větví a nezaplést se přitom do klubek všetečného břečťanu a svízele, možná by jednu z nich dokázala polapit.
Musí se ale mít na pozoru. Nerada by svým randálem probudila další z obyvatel zdejších končin - stínové těkavce, jak jim přezdívala. Dnešní nocí jí však byli malí světlonoši jedinou možnou útěchou, a tak se Eržika rozhodla toto riziko podstoupit.
Vrhla se do víru blikajících zadečků a s roztaženýma rukama a rozjařeným "fííí!" hnala vyplašené světlušky přímo do hustého šlojíře pavoučích sítí, nastražených mezi úponky vegetace. Zpočátku se jí vůbec nedařilo. Letci však nejspíš shledali její manévrovací schopnosti nanejvýš humpoláckými a po čase jejich pozornost přeci jen polevila. Jeden z broučků na moment ulpěl na lepkavém vlákně a zřítil se s mžikáním do kopřiv.
Eržika zaryla kolena a konečky celých patnácti prstů do hlíny a šátrala volnou rukou v podrostu. "Vylez! Vylez, ty potvoro!" spílala osminohému trosečníkovi, jenž právě zmizel pod kusem zetlelého dřeva. Jáma pod trámem, odvaleným s notným vypětím sil, ale neskrývala kořist, nýbrž samotného lovce. Stínový těkavec právě procitl ze stavu strnulosti a upřel na dívku obrovské mozaikové bulvy.
Rozlícený pískot, podobný jekotu tisíců poplašných sirén, prořízl závoj noci, jak se zapadlé kouty zahrady jeden po druhém měnily v ohavnou líheň. Eržika zřetelně slyšela také rozrušený šum a cítila v obličeji poryvy od třepotání blanitých křídel.
Utíkala. Jeden plot, druhý plot. Na druhou stranu! Trnité křoví a za ním ostnatý drát. Svistot nad hlavou pomalu nabíral na intenzitě. Vklínila prsty do pletiva a volala do tmy. Volala o jedinou pomocnou ruku. O špetku citu a krapítek ochoty.
Za plotem zahrady jen stoletý hvozd a… Ano, hotový les němých antén s vejčitými zraky. Viděli její bezmoc - jistě že si jí všimli -, ale nehnutě poulit oči jim připadalo zajímavější. Nedočkala se. V obklíčení stínových těkavců by teď jistojistě všechnu tu hrůzu proměnila v čirou apatii a poddala se mučivému osudu, ale velení se ujal hněv. A ten pravil vytrvat.
Nepozorovaně se proplazila žahavým býlím až do míst, kde se v cárech mlhy skvěla ústa smrduté bažiny. Hledat tam spásu se zdálo téměř směšné, a přece ne nemožné. V samém centru čvachtavého marastu trůnila neforemná pórovitá houba.
"Polkni mě!" požádala Eržika houbu a ta skutečně uposlechla a roztáhla středový průduch. "Uf," zamávala rukou jako vějířem obláčku vyvěrajícího plynu. Ale nebyl čas čekat. Doprovodné zasyčení přilákalo také těkavce. Dívka, coby hladký slimák, vklouzla do nastaveného hrdla.

Lupeny monstrózního klobouku vyplivly Eržiku, celou zmáčenou a potřísněnou řídkým rosolem, do chladné neprostupné noci. Dopadla do náruče měkké mechové podušky a na těle ji zašimralo spadané jehličí. Černé kosmaté výtrusy, které se z plodnice sypaly po tuctech, ve svém pádu ožívaly těsně nad její hlavou a v podobě bizarně vzrostlých much zmateně kroužily kolem pompézních sekvojových kmenů.
A právě mezi takovými kmeny, v propadlině po vykotlaném pařezu, v místech, kam ji nic netáhlo a nelákalo, a přece pociťovala nutkání tam zamířit, se po chvíli ocitla. Zmítaná zuřivostí a podivnou vášní pro konání otřesných věcí.
"Co jsi to provedla?"
Ze skrytu chrastí a kořenových zákrutů se nesly čím dál zřetelnější plačtivé hlásky. Bledé stříbrolesklé krky se vysouvaly z děr a tápavě se kývaly v prostoru. Malé sliznaté hlavičky pokukovaly po Eržice s bázní a úděsem v anténových očkách. Všechna bezzubá ústa tiše mumlala tatáž slova: "Jak jsi to mohla dopustit?"
Pohled to těch tváří bolel.
A pak se zjevila ona. Ta ohromná věc uprostřed dolíku, kterou Eržika dosud považovala jen za oblý balvan, se vztyčila do výše a dovolila dívce spatřit spirálovitý závit, jež byl zanořen v prsti. Z ulity se vyvalila masivní noha, vrásčitá palice a nakonec čtyři sukovité stopky. Matka šnečice propnula šíji.
"Ty zlá, špinavá holko!" zaskučela truchlivým altem a sebrala ze země s pomocí žilnatého pahýlu vláčné tělíčko, dočista zmodralé mízou. "Máš vůbec představu o tom, co jsi udělala?" Širý hvozd se rozezvučel tím ukrutným obviněním. "Jen se podívej na ty svoje pazoury! Krev mých dítek ulpívá na tvých bezbožných pařátech! Už se jí nezbavíš! Všechno jsi zničila! Všechno jsi zneuctila! Všechno jsi pošpinila! Ty nejsi má dcera!"
"Nejsem!" vzlykla Eržika. Nyní i ona propukla v hysterický jekot. "Nejsem! Nejsem a nechci být! Nechci být dcerou té, která obcuje s červem! Nechci být pokryteckou lhářkou! Podívej se na sebe, ty zrůdo! Nemáš snad sama ve vlasech vetkané ulity svých mrtvých?"
Cosi se právě zlomilo. Slova vystřelovala z dívčiných úst v podobě obludných čepelí a zařezávala se bestii do masa. Matka šnečice pukla.
"To ty jsi vinna!" prskala Eržika ve víru blankytného slizu. Pařezová kotlina se změnila v hlenovitou bažinu, z níž není úniku. Pojímala dívčino slimáčí tělo píď po pídi, trup ztrácel volnost a hlas pozbyl tón. Mouchy konečně přiznaly svou pravou totožnost. Snášely se v mračnech k oběti a mozaikovýma očima těkaly do všech stran.


Část II.

Eržika si svůj ranní čaj vypila někdy kolem tři čtvrtě na jedenáct. Použila dva sáčky na jeden hrnek. Potřebovala se urychleně zmátořit. Neměla důvod myslet si, že snad samovolně znova usne, po čtyřhodinovém spánku ovšem potřebovala mít naprostou jistotu.
Vklouzla do trička metalové skupiny Mayhem s nápisem: "No Love, No Hate, No Faith, No Memory" na zádech a vyrazila zhodnotit škody.
V koupelně ji čekala vzdáleně povědomá tvář s výrazem vlastním možná tak tělům vyplaveným společně s fekálním odpadem na pobřeží Gangy. Dříve byla na svou heterochromii duhovek poměrně pyšná, když ale zářivě modré oko zarudlo, připadala si spíš jako nějaký kříženec šimpanze s králíkem.
"Do hajzlu," ulevila si, když si prohlédla prokrvenou jizvičku po rozštěpu měkkého patra. "No skvělý, můžu jít hopsat někam do pole."
Vylovila z přihrádky pod zrcadlem stříbrný kroužek a připnula si jej do nosní přepážky. Havraní vlasy svázala zteřelou gumičkou a s povzdechem se odvrátila k vibrujícímu telefonu.
"Co chceš? Proč mi voláš?"
"Mám starost, děvenko. To ti asi nic neříká, co?" zpražila ji osoba na druhé straně spojení.
"Ne, ani trochu. Nenapadlo tě, drahá matko, že třeba chrápu po noční? A že pokud to neberu, tak stačí jeden hovor a ne sedm?"
"Byl tu Čestmír. Chce tě vidět."
"Ale já jeho ne. Ať jde ten pičus třeba do prdele. Co se tak najednou stará? Mám job, vlastní byt, nemusí nic platit, tak o co jde?"
"Prostě se teď vídáme, no."
"Takže tobě je úplně jedno, co ten zmetek udělal," soptila Eržika. "Je ti jedno, že -"
"Sklapni!" Matčin hlas teď přešel z nepříjemného altu do hlubšího, téměř výhružného tenoru. "Takže holčičko, ještě jednou o tom začneš, přijdu a dám ti přes tu tvou nevymáchanou hubu! A je mi jedno, kolik ti je, jako dospělá se nechováš. Čestmír tě nikdy neznásilnil, a jestli si myslíš, že mi tou historkou budeš otravovat život věčně, tak se šeredně pleteš! Nazdar!"

Krátce po osmnácté hodině Eržika vstoupila služebním vchodem do budovy B v místním domově důchodců. Měla skluz.
"Ale, ale, kdopak se to uráčil přijít?" přivítala ji uštěpačně vrchní sestra. "Tak se přehoď a šup, šup. Bereš si na starost pana Horáka - je teď každou chvíli posranej. Promaž mu ten dekubit a nech to zalepit, ať nemá otravu. Tak papapa!"
Eržika měla všeho tak akorát. Plena byla durch a tak musela pro novou podložku na pomůcky. Chodba zela prázdnotou. Druhá noční nejspíš poletovala v patře.
"Tak to vidíte, pane Horáku," přisedla si k svraštělému mužíkovi na lůžku. "Kvůli takovým troskám, jako jste vy, se nevyspím, a vám je to jedno."
Stařík pootevřel povislá ústa. Vypadal jako nějaký odporný hlemýžď, převrácený na záda. Eržika už zase začínala vidět mžitky a její rudo-modré, králičí oko dostávalo nevyspalý tik do víčka.
Pan Horák sotva slyšitelně zamručel.
"Ale ne, vás to snad bolelo?" jemně poklepala injekční stříkačkou o pelest. "Do rána to bude dobré. Uvidíte se s manželkou a nikdo vás tu nebude otáčet jako kus hadru. To ta otrava, víte? To se lidem vašeho věku stává."

Té noci se Eržika toulala po zpustlých koridorech a uvažovala. Plna hněvu, ale také strachu, zmítaná vinou, ale také pýchou. Blažena spravedlivým zadostiučiněním, lapala po úlomcích štěstí, věčně jí mizejících z dosahu.
"Vyhnat červa z hlavy, vyhnat červa z hlavy!" pobrukovala si bojový popěvek a uvažovala nad novým tetováním.
Sedmá ulita přijde rovnou za levé ucho!

Série sériových

12. prosince 2018 v 21:28 | Necrodes |  Kresby a malby
Ted Bundy

Ed Gein

Albert Fish

Aileen Wuornosová

Andrej Čikatilo

Václav Mrázek


Červenec 2018, černá propiska.

Černé ústí

2. prosince 2018 v 17:55 | Necrodes |  Fotografie

Jedna téměř zapomenutá chcíplotinka

20. listopadu 2018 v 19:01 | Necrodes |  Fotografie


Foceno kdysi dávno, ale přece bych vás o takovou krásnou mršinu nemohl ochudit...

Zrcadlo světa

11. listopadu 2018 v 15:34 | Necrodes |  Fotografie

Rostu

3. listopadu 2018 v 18:30 | Necrodes |  Poezie
Existují věci,
které jsou tu,
jenom protože je nechci.

Existují věci,
pro něž účelem je nechtít,
aby byly.

Půvab odumírání

3. listopadu 2018 v 15:38 | Necrodes |  Fotografie

Zahaleno oparem

29. října 2018 v 22:53 | Necrodes |  Fotografie

Podzimní luna

26. října 2018 v 13:25 | Necrodes |  Fotografie

Mlžný rozbřesk

21. října 2018 v 17:35 | Necrodes |  Fotografie

Kam dál