Bezvládí - 4. část

8. dubna 2020 v 11:22 | Necrodes |  Povídky a další texty

Vzduchem se nese kouř. Krátce po setmění Rob všem přikázal, aby odbočili do skrytu lesního porostu, který míjeli po pravé straně. Vyčistili drobnou mýtinku, posbírali modřínové větve a zažehli noční světlo. Praskání třísek v ohni je až nebývale uklidňující a dočasně přehluší i tu tíhu, kterou v sobě člověk nosí.
Přeci jen nemusí být tak zle. Pohled do víru plamenů činí bolest snesitelnější, žár vysouší navlhlé oblečení a probouzí kdesi v nitru pradávné puzení po životě. Skutečnost starou jako samo lidstvo.
Darsy si nahřívá prokřehlé prsty. Také ona má teď ve tváři o něco méně smutku. Nepřítomně přejíždí očima mezi černajícími snítkami. Pozoruje rozpad, jako by se ztrácela ve snu.
"Seš si jistej, že ještě umí mluvit?"
"To vadí, kdyby ne? Hej, čubko!"
Darsy přistane ve vlasech kousek kůry.
"Pohnula se, tak aspoň slyší."
Řehot. Vousáč otevřel rum a nabízí ho ostatním.
"Dej si taky loka, holko," mává lahví nad ohněm. "Třeba nám pak něco ukážeš."
"Nic nám ukazovat nebude," oboří se ten, který ji celou dobu vedl. "Ani tobě ne."
"To se bojíš, že se ti zkazí, nebo co?"
"Chci ji tam dotáhnout vcelku."
"Říkám ti, že bych se jí ani nedotkl!"
"Viděl jsem tě, jak se na ni sápeš, když sis myslel, že nikdo nekouká."
"Mě, jo? Já na ni ani nešáh, že ne, Robe?"
"Má pravdu," promluví konečně Rob. "Myslíš, že Brunner nepozná blánu? To kurva pozná, takže schovej ptáčka do kalhot, ať mladýmu neuděláš průser. Tohle je jediná cena, kterou se u Brunnera vyplatí, jinak s ním zametou."
"Však copak ji tu chci vobtáhnout?" brání se vousáč. "Chci jí dát loknout."
"Tu břečku by nechlastala ani doga," odvětí Rob. "Kdoví, s čím to ten lidožravec míchal."
"Nic tomu není. Co ty bezprstej, dáš si, ne?"
Zavrtí hlavou. Je mu nevolno i bez toho.
"No fajn. Tak jí aspoň chvíli rozvažte, však jí odumřou ruce," zvedá se vousáč a šátrá volnou rukou pod sebou. "Kde mám nůž?"
"Nepotřebuješ nůž," řekne Rob úsečně.
"Je to můj nůž! Nebudete mi brát můj nůž!" Vousáč odhodí lahev a zůstane vztekle stát. "Kam jste ho dali… můj nůž? Kde je?"
"Kam sis ho dal, tam ho máš."
"Kurva! Ten blbej nůž chci zpátky!" nepřestává soptit. "O co vám jde, vole, říkal jsem, že jsem na tu holku nesáhl! Chci ji jenom rozvázat, chováte se k ní jak psi."
"Uklidni se," ten s ohonem na to, "je to moje sestra, ne tvoje. Já rozhodnu, co s ní bude, jasný? A ty tak nečum, dědku. Co ti je?"
"Darsy je vaše sestra?" vyklouzne z úst.
"Darsy?" směje se ten s ohonem. "Sára se jmenuje. A je to moje vypatlaná sestřička, jo. Si asi myslela, že když je fotr pryč, kecnu si z ní na zadek. Ale já si moc dobře pamatuju, co jsem jí říkal kdysi." Teď už svá slova adresuje přímo Sáře. "Že až tu nebude nikdo, komu by motala hlavu, tak že na ni - taky - kurva - dojde!"
"Jo, my to chápem," odbývá ho vousáč. "Ale tu kudlu mi vrať, dělej. Chci aspoň naštípat další třísky, slábne to."
"Nemám ji."
"Tak se asi sama schovala, ne?"
"Asi jo, odskákala na strom za veverkama."
"Neser mě, mladej, a naval ji!"
Hádka nebere konce. Nikdo si nevšímá zvláštního výrazu v Darsyině tváři. Oči hypnotizují plamen, na rtech úšklebek, nebo dokonce - ano, dokonce úsměv.
Teprve když cosi ostře zasyčí v ohni, je jasné, co se stalo. Proud černé krve stříká z protnuté tepny na stehnu.
"Darsy, ne!" vyjekne jediný přihlížející. Chromými dlaněmi zkouší ten potok zastavit. Kapky na brýlích. Přece není pozdě, přece to pro ni takhle neskončí! "Pomozte jí někdo!"
Spatří jen temné oči, jak na něj zírají zpoza nateklých víček. Ani Filip nic neudělá. Není to jeho problém.
"Uhni, dědku, do prdele!" Ruce s ním mrští o blízký kmen. Snaží se vyrvat Darsy kradený nůž. Křečovité paže jsou ale rychlejší. Šmik. Druhé stehno se zbarví do ruda. Slabé tělíčko uvadá. Cloumání, rány ani nadávky už ho neproberou.
"Cos to udělala? Máš mě teď na svědomí, ty mrcho! Máš mě na svědomí, ty zasraná, podělaná, špinavá -"
Slova už nemají význam. Sklouzla do nepravidelného hukotu. Ztrácí se v šumění stromů.
Oheň má přes slzy zvláštní tvar. Vlní se jako mlhavá vzpomínka na obzoru paměti. Samota přece jen dorazila o něco dřív.
Nad vrcholky modřínů uhasly hvězdy.
Se svítáním přichází jiný stav mysli. Oči jsou suché a cílevědomé. Vak už netíží, nohy nebolí. Pohublou skořápku, zapadanou jehličím, minou bez povšimnutí. Leží tam, no a co? Přece o ní ví. Rozkoušou ji lišky.
Rob nasadil své běžné tempo. Průvod překonává zarostlé stráně a přeskakuje výmoly, dokud se nedostane na rozbrázděnou cestu. Tam už je chůze snazší, a tak mohou ještě zrychlit.
"Pssst. Hej. Kam tak ženeme?" Zbitý obličej vypadá o něco živěji. Rozmluvil se a chce znát svůj osud.
"Taky jsem se na to ptal, Filipe. Ale už jsem se poučil."
"Jak poučil?"
"Vždyť je to jedno," pokrčení rameny. "Všechno je tu jedno."
Procházejí pod tichými dráty elektrického vedení v průseku lesa. Rob krátce zpomalí, aby zkontroloval východní horizont. Malátné slunce visí v oblaku páry kousek nad hranicí pahorku.
"Počkají?" táže se vousáč.
"Snad jo."
Zbytek cesty Rob nemluví. Jen funí.
Když slunce dosáhne zenitu, stojí už celé společenství na rozcestí mezi dvěma pásmy lesa a vydýchává spěch. Vypadá to tu jako strategické místo - křižovatka je ze všech stran sevřena kopci a hustá houština po levé straně může sloužit jako ideální úkryt v případě útoku. Bohužel, nikde nikdo.
"Do hajzlu!" uleví si Rob a jeho paže vyhledá nejbližší oběť. "To ty, dědku! Celou dobu nás jenom zdržuješ!" cloumá vetchým tělem v záchvatu vzteku. "Slyšíš, co ti říkám, ty tupá hlavo? Měli jsme ti prokopat kolena a nechat tě sežrat prasatům!"
"Robe?" promluví vousáč.
"Řekneš mi to pak, teď tomu zmetkovi vyrazím zbylý zuby!"
"Robe, jsou tady."
Paže povolí sevření. Za zatáčkou se vynořila skupina zahalených lidí.
"No vida," napřímí se Rob. "Tak jsme tu dokonce brzo. Tvoje štěstí, brejlovče."
Neznámí přicházejí blíž, ale drží si odstup. První z nich vykročí dopředu a stáhne si šátek z tváře. Má vystouplé lícní kosti a vypoulené oči. "Nazdar, brachu," pozdraví Roba.
"Co si to vedeš, Kazime?"
"Jenom tuhle chásku. Tenhle blbě dýchá, támhleten si zprasil nohu, když před námi zdrhal."
"Taky máme jednoho kripla, co naděláš… Zato tenhle napuchlej krasavec by nakonec mohl být pořádnej tahoun, jen trochu spolupracovat," ukáže Rob na Filipa.
"Nešli jste pro ženskou?"
"Měli jsme pannu. Je po ní."
"Škoda. Brunner by za ni dal slušnou šlehu."
"To vím. Mladej si s ní chtěl vyžehlit poděl, tak teď bude asi kopat díry na sraní."
Oba se nervózně zasmějí.
"Hele, Roberte, je to bída, na tom se shodneme. Co abychom se domluvili takhle: Dáme vám tyhle dva kusy - vyrovnání neřeš - a vyřídíte ode mě Brunnerovi, že mám v merku lepší rybky, ať počká."
"A máš?"
"Nemám, ale takhle se tam vracet nechci. Pět kilometrů odsud je údajně nepovolená osada, zkusíme štěstí tam."
"Fajn. Ale další dva kriply neutáhnu."
"Vyber nejlepšího a ostatních se zbav. Ty dva ti dávám gratis, nemáš co ztratit."
"Nějak nevím…"
"Tak dáme sázku na smyčky?"
"O co?"
"Třetina odměny. Bereš, Robe?"
"Ale jo, doba je zlá. Beru."
Podají si ruce a pustí se do práce. Na pravém kraji úvozu se pne staletý dub. Jedna z jeho mohutných větví prochází přímo nad cestou a zarůstá do houští vlevo. Přesně uprostřed si oči povšimnou množství zářezů se zbytky provazu. Vousáč vyvalí z brázdy tři zahnědlé špalky.
"Vylez nahoru," poručí Kazim svému pobočníkovi ve vlněné kukle. Ten je hbitý a v mžiku sedí na větvi. Uváže tři katovské smyčky a věší je k sobě. "Blíž! Blíž to dej! Ano, tak!"
Ve vzduchu je cítit tetelení. Ukrutná zábava může začít.
"Prosím, vylezte si na stupínek vítězů, pánové." Kazim rozváže zajatce a staví je na špalky.
"Teď ty, dědku, dělej!" Robova ruka sevře klopu a táhne ho k nim. "Tohle si sundej, to by se ti nelíbilo," strhne mu ze zad vak s nákladem.
Všichni tři vyvolení stojí čely k sobě. Vidí si do tváří. Oči na stopkách, zrychlený dech. Sinalá kůže a chvění. Když jim dávají oprátky na hrdla, jeden z nich zavzlyká. Dusí se kašlem a zelené hleny mu stékají po bradě.
"Takže, teď si to dáme pěkně kripl na kripla," libuje si Rob. "Poslouchejte, chcípáci: Nejste tak u sebe, jen abyste se mohli tulit při umírání - dáváme vám tím na výběr. Když budete dost rychlí, svůj vzduch si vybojujete. Ten nejlepší se zachrání a doprovodí nás do tábora."
Zajatci na sebe pohlédnou. Takže takhle to bude. Zachovat se sobecky a přežít. Vyměnit život těch druhých za svůj. Použít jejich umírající tělo jako žebřík k životu.
"Tak, Roberte, jak sis vybral?"
"Kripl s nohou - to je můj favorit. Ruce má v pořádku, vyšplhá."
"Dobrá volba. Ten tvůj starý nemá prsty, co? Volím nemocného, tomu nic nechybí."
"Platí!"
Lapkové přikročí k činu. Zbývá posledních pár okamžiků. Nabrat vzduch do plic, dokud to jde!
"Připravení?" haleká Rob s nohou na jednom ze špalků.
"Věřte mi," šeptají ústa horečně, "věřte mi, dokážeme to spolu."
"Teď!"
Půda pod nohama zmizí a všichni věšení dočasně ohluchnou. Zoufalé máchání končetin, krev pulzující ve spáncích, bolest a chrčení. Chumel těl v jednom kole. Barvy před očima - jedna velká skvrna. Darsy, jsi to ty?
Samozřejmě, že jsi!
Trup se vzepne a povadlé svaly zkamení. Zachrání je, zachrání je oba! V trýznivé křeči se vyhoupne výš. A výš! A zase výš!
Nohama, rukama svírá ta těla. Poslední láskyplné objetí na cestu, ať už jste byli kdokoli. Leťte jinam!
Tady už je všechno jedno.
Blouznění končí náhle. Snímají mu smyčku z krku. Nechce, ale už může zase dýchat. Ohavný černý vzduch, hořký na patře, prosycený esencí života.
"Bravo, zabijáku, ty ses teda předvedl!"
"Teda, že sis na něj nevsadil, Robe! Tys neměl nejmenší tušení, co se v něm skrývá, kamaráde…"
"Asi má tuhej kořen, dědek."
"Asi chce opravdu žít."
Tak nakonec dostal odpověď: Z otroka přeživším.
Beze slova bere na záda břímě. Věnuje Robovi kývnutí, snad to pochopí. Pojďme dál!
A jdou.
 

Bezvládí - 3. část

7. dubna 2020 v 11:00 | Necrodes |  Povídky a další texty

Na východ od pahorkatiny se táhnou čistě zaváté pláně s mírně propustným podložím. Mokřiny a přírodní jezírka pokrývá tenký led. Desítky hektarů suchého rákosí šelestí ve větru, jenž se žene tam a zase nazpět v nepravidelných poryvech. Oblaka splývají v nic neříkající šeď a syrový den nebere konce.
Rob je neúnavný tyran. Se svou puškou, kterou si nese jako trofej, je co chvíli o patnáct, dvacet kroků napřed a haleká nazpátek. Vítr mu naštěstí bere nadávky od úst. Snáze ho nevnímat, snáze se obrátit do sebe - srovnat si myšlenky.
Nohy sice bolí, ale s časným ránem vstoupila nová životní síla do žil, a tak jdou. Oči přestaly mít vidiny a hlava je schopná uvažovat. Darsy je pryč. Ale to nevadí. Vrátí se, až zase půjde do tuhého.
"Pohni, sakra!"
Pohublá dívka je na tom hůř. Kdoví, kdy naposledy jedla. Už nic nenese, zato se skoro ztrácí před očima. Pár hadříků, co má na sobě, vzbuzuje soucit. Neovladatelné chvění, vrávorání a zarudlá tvář plná vlasů - oči už ani neotvírá, jen jde, jde, jde. Tažena na provazu jako kus masa.
"Hele. Jsme v tom spolu." Šepot se snadno skryje v šelestu rákosí. "Nějak to zvládneme."
Ani nepootočila hlavu. Vnímá vůbec?
"Jak se jmenuješ? Řekneš mi svoje jméno?"
Oči kmitají pod víčky. Nožky jen jdou, jdou, jdou. Nezastavovat, nezastavovat, nepřemýšlet, nemluvit, nezastavovat!
"Budu ti říkat Darsy, nevadí? Moje holčička se tak jmenovala."
"Hni se!" Škubnutí za provaz. Krátké mrknutí. Oči zkontrolují cestu a hned zase zaklapnou. Nožky jdou, jdou.
"Hele, Darsy, víš, kam nás vedou?"
Jdou, jdou, jdou. Odpověď přijde po minutě.
"To je jedno," polkne Darsy. "Všechno je tu jedno."
Překonají nejkritičtější cíp mokřin a čeká je žulový násep. Železnice se táhne rovinou, koleje se potkávají v nedohlednu. Rob ustrne v krátkém dilematu. Nakonec mávne na své kumpány, aby společně následovali dráhu. Mají přece zbraň. To oni jsou tu hrozbou.
Cesta je rovnější, ale náročnější. Pražce - leží přesně tak daleko od sebe, aby se po nich nedalo chodit. Rob zrychlil pro svoje pohodlí a Darsy bojuje s každým krokem.
Alespoň chvíli ji nevnímat a nelitovat. Vak na zádech tíží a kolena dostávají zabrat. Koukat hlavně pod nohy. Hlídat rozšklebenou podrážku. Nestoupnout do rozbité lahve. Překročit vychrtlou zaječí zdechlinu. Jak daleko ještě?
Po pár kilometrech zaznamenají změnu v porostu. Křoviny kolem dráhy přechází v industriální rumiště. Odpadu přibývá - střepy, dráty a kusy plechu nebezpečně trčí ze sněhu. Násep se mění ve smetiště. Rob musí rozhánět poposedávající kavky a straky.
"Do města nepůjdeme," oznamuje, "obejdeme ho obloukem. Vlezem jen na kraj, kde to bude čistý, ať se vy sračky můžete vydýchat."
Pravý čas. Darsy už to skutečně potřebuje.
Zástup odbočí z koleje. Mezi mladými břízkami se tu bělá stěna. Opuštěné železniční depo.
Šelest. Splašený srnec vyrazí z houští a zmizí jim před očima. Překračují zohýbaný pozůstatek pletiva těsně u země a protahují se chrastím. Za rohem spatří prostranství. Točnu prorůstá nezastavitelný plevel a koleje téměř nejsou vidět. Většina vrat je utěsněná. Až na jednu mezeru uprostřed. Černá nevyzpytatelná díra.
Snědý vousáč, poslední z řady, vyšle varovný pohled: "Určitě tady, Robe?"
Rob se ale už chová jako doma. Kusem traverzy zapáčí volnější křídlo a brána zasténá. Vstoupí do útrob. Následují ho.
Přivítá je nezvyklé ticho a zápach plísně. Procházejí zpustlou halou. Brodí se nánosy odpadků. Skřípot PET lahví, šustění igelitu, cinkot skla. Kapky vody. Protékající strop živí a zase hubí smotky hnědého kapradí. Vousáč se zpozdil - vybírá ze změti hadrů použitelné vajgly z cigaret. Jásá, když objeví mokrý, ale celistvý pár starých ponožek.
"Sklapni," zasyčí Rob a zvedá do vzduchu výstražně paži. Pak kvapně uchopí zbraň.
Vousáč zůstává v podřepu, s nastraženýma ušima. Za vedlejší stěnou něco šustí. Jako suchý zip. Teď zaslechnou dokonce šoupavé kroky - už není pochyb.
Tohle nikdy nedopadlo dobře, hlava už ten pocit zná. Chce se jí shodit vak ze zad, vzít nohy na ramena, schovat se a čekat, až to pomine.
Rob má ovšem jiný plán. Jeho pichlavé oči okamžitě vyhledají svého nosiče. To ne! Sevřená hruď a Darsyin přerývaný dech za levým uchem: "Uteč," šeptá.
Robovy ruce už se ale sápou po límci plátěné bundy a nemilosrdně strkají zesláblé tělo do otevřených dveří. Puška v zádech - už zase.
Jedna noha, pak druhá. Mírnit dech. Opatrně nahlédnout za roh. Spousta harampádí, nějaká deka, kus molitanu, dva batohy a pytel. Spací pytel - i se spáčem. Plešatá hlava se zavrtí ve svém pokojném snění. Kdo tu ale chodil? Odpověď se dostaví záhy.
"Hej! Hej! Tady jsme my! Vypadni! Vypadni odsud, dělej! Filipe, vzbuď se! Rychle, vzbuď se, někdo nám sem leze!"
Žena s vytaženým nožem. Bojácně s ním šermuje. Netuší, že skutečná hrozba teď nestojí před ní.
Zvednout ruce. Ukázat pahýlky prstů. Naznačit něco. Naznačit něco alespoň očima!
Bohužel je pozdě. Úder pažbou doprovází ohavné křupnutí. Krev ve tváři. Čepel končí zapíchnutá pod ňadry.
Spáč Filip nebyl dost rychlý, pro jeho družku už je pozdě. O to zuřivěji teď udeří. Vrhá se na Roba skokem. Puška třeskne o podlahu, v zápalu boje si jí nikdo nevšímá. Kumpán s ohonem přibíhá Robovi na pomoc. Roztrhne zmítající se těla. Podaří se mu obemknout protivníkovo hrdlo předloktím. Plešatá hlava se cuká v sevření. Rána loktem do jater. Švih - a je venku! Nový výpad. Filip se pokusí Roba kopnout. Paže už ale letí. Úder je prudší, než se zdá, a krev se vyvalí z úst.
"Zmrde jeden!" řve Rob a uštědří Filipovi další ránu. Ten padne do kolen a lapá po dechu. Novým ranám už se nesnaží vyhnout. Sypou se na něj ze dvou stran a tvář se pomalu barví do ruda.
Zajatci zůstanou ohromeně stát. Tělo, které muži dobíjejí na zemi, není nic ve srovnání s podívanou, jež se jim naskytla vedle. Vousáč se o vřavu nezajímá. Chladnoucí žena s nožem v hrudi je o něco atraktivnější. Netrvá to moc dlouho. Stihne z ní slézt, ještě než Filip ztratí vědomí.
"Odtáhni to po sobě," přikáže mu Rob a nehne ani brvou. "Odpočinem si."
Usednou na kusech nábytku a otevřených spacácích ve středu místnosti. Zmlácené tělo nechají ležet. Vytáhnou jídlo, nasytí se. Nosiči hodí taky jednu konzervu. "Na! Otevři si to, dědku."
Smích prý léčí. Ale ne v téhle době. Žalostné pahýlky se perou s uzávěrem. Pomůže až Darsy. Přes svázaná zápěstí a prokřehlé prsty je stále o něco zručnější. Nacpe si maso do pusy jako první. Hltá a hltá, brzy se ale začne dusit. Prázdný žaludek se vzpírá, a tak vrátí plechovku do chromých dlaní a sleduje, jak stařecká ústa dvěma loky vysají slanou zálivku. I ta trocha jídla tělo vzpruží - dá mu šanci zvládnout tohle peklo. Společně pak usnou na kupě starých kabátů.
Blažená dřímota netrvá dlouho. Rány a vzteklé supění - zdroj hluku je nevyzpytatelně blízko. Narovnat brýle!
"Uzlík se nám probudil, panstvo, můžeme vyrazit."
Řeč je o Filipovi. Lapkové zvedají svázané tělo z podlahy. Konečně je mu vidět do obličeje. Krvavá grimasa, zalepená prachem.
"Ty taky, dědku, zvedni tu fuchtli a jdeme!"
Morbidní průvod přijal nového člena. Po cestě už se nevzpírá, pochopil, že nemá na výběr. Procházejí špinavou periferií, skryti za náspem, tak aby na ně nebylo vidět. Nemluví. Poslouchají ruchy samovládné aglomerace. Hejna ptáků se vlní nad střechami, vzdouvají se ve strachu z výstřelů. Slunce za mraky stále nesestoupilo tak nízko, aby museli zrychlit, nad hlavami se však zlověstně setmělo.
První vločky smáčí zbitého zajatce a taví se na jeho rozpálené kůži. Dívat se na něj není vůbec příjemné. Za nateklými víčky se lesknou vodnaté oči. Truchlení ke dnešku patří.
Během nejhorší vánice se průvod skryje pod železničním podjezdem. Poryvy větru narážejí do betonových bloků a shazují z náspu kameny. Všechno se zdá tak ponuré a studené… Čekání je ubíjející, a tak podrážděný Rob zavelí k dalšímu postupu, přestože nepřízeň venku nebere konce. Kdo může, natáhne si kapuci nebo alespoň šálu přes hlavu. Kdo nemůže, musí se obrnit.
Jdou v mírném předklonu a ledové jehličky se zapichují do ztuhlé pokožky. Zmrzlá krusta na brýlích znemožňuje dívat se na cestu, a tak údy musí kráčet přesně tak rychle, aby v zorném poli zastihly Darsyiny mizející paty. Chuděrka to nemá snadné. Kolem odhalených kotníků se jí rýsují odporné omrzliny. Co chvíli padá a zoufale sténá, když ji provaz připnutý za pasem prostředního z lapků podtrhne ruce.
Zvednout ji, oprášit a postrčit dál. Nic lepšího pro ni chromé pahýly udělat nemohou.
Hlavou se honí vzpomínky na všechna ta kázání. Nedělní mše plné blahosklonnosti. Podat pomocnou ruku potřebným. Jenže kterým? Kterým, když všichni potřebují pomoc?
Možná máš, Darsy, pravdu. Možná je to už jedno. Proč vlastně pokračovat dál?
Byl to jen skok z bláta do louže. Ze starce mrzákem, z mrzáka otrokem. A z otroka? Jakoby tam kdesi vzadu hlodala poslední a docela nepatrná špetka zvědavosti nad vlastním osudem.
Po hodině vánice konečně ustupuje. Snad prchá před něčím větším. Před něčím horším.

Bezvládí - 2. část

6. dubna 2020 v 10:30 | Necrodes |  Povídky a další texty

Na kraji sežrané smrčiny stojí bývalý statek s cihlovým štítem. S prázdnými okny a téměř zarostlým vjezdem působí ještě zlověstněji než les, kterým procházeli. Proklatá cesta plná nadávek a šťouchání do zad. Stanou u cíle, je tomu konec, ale za jakou cenu?
Večerní oblohou se táhnou sivá oblaka a pohlcují poslední sluneční záři. Je ovšem dost světla, aby si uvyklé oči prohlédly všechno. Otevřený septik. Velký rám z trubek s háky a úvazy ke stahování. Potřísněná halda nádob na zápraží. Kolem vnitřností v kádi čenichá nemocná kočka s mladými. Sekyra plná střapců černých chlupů v husté krvavé kaši zase láká mravence. Letmý pohled na bulvy v misce. Pak dveře zapadnou.
"Lehni!"
Uposlechne.
"Kfichtem dolu!"
Ucítí podrážku holínky mezi lopatkami. Slyší šváby, jak ve tmě cupitají kolem. Škrtnutí sirkou. Záblesk a tma. Druhé škrtnutí. Knot svíčky jemně zasyčí. Intenzivně mrká a zahlédne hmyzí nožičky mizet v koutě. Zápach zaútočí na nosní sliznici a způsobí krátké dávení.
Špička holínky zajede do důlku mezi obratli. "Drv hubu!"
Lovec pověsí pušku ke dveřím a sehne se. Ucítí jeho stisk.
"Dej ruce."
Zápěstí jsou stažena - nijak pečlivě, vykroutil by se - hřbety rukou k sobě, prsty trčí do prostoru. Bolestně vydechne a mírně s nimi hne. Musí to teď vypadat přirozeně! Pouta si sundá až pak.
Zřejmě to vyšlo, lovec povolí sevření a zvedá se. Hledá něco na skříni.
Ukazovák opatrně přejíždí po ledabylém uzlu. Tady to pak půjde povolit. Stačí zabrat a -
Cosi kovového břinkne o zem. Ruce mu vecpou roubík do úst.
"Nežvi."
Lovec odjistí zahradní nůžky a vydoluje šmejdivý ukazovák z uzlu. Cvak.
Hrknutí v hrudi a milion mžitek před očima. Na první moment se tomu nechce věřit.
Cvak.
Teď se dostaví bolest a horkost. Srdce pumpuje až k prasknutí.
Cvak. Cvak. Cvak.
Nateklé spánky a slzy v očích. Teplá krev na zádech.
Cvak.
Nevolnost. Štiplavá pachuť na jazyku. Hadr vsakuje žaludeční šťávy.
Cvak. Cvak, cvak a křach! Nůžky vypověděly službu.
"Jeden máš pro radoft."
Nastřižený palec ohmatá hromádku prstů na zádech. Zvratky vyplaví hadr z úst. Nevidí na ně, před očima má nespočet barev. Hlava se musí každou chvíli rozskočit. Ruce k ničemu znamenají jistou smrt. Za život potkal mnoho nemohoucích a raněných, o všechny bylo postaráno, bylo to ovšem dávno. Dnes jsou mrtví.
Zase nějaký šramot. Lovec podává ze skříně lahev s lihem. Ta všechny myšlenky dočasně rozptýlí. Dezinfekce a převaz brzy odříznou vědomí.
Hodiny plynou. Probuzení v kóji s trochou slámy způsobí dočasnou dezorientaci. Otvory u stropu sem proniká denní světlo. Rozmazané částečky prachu víří prostorem a vytváří obrazce. Co chvíli přibývá nový fantaskní tvar. Dívat se, nechat se paralyzovat - bylo by to uklidňující. Realita ale volá po odpovědích. První kašel, pak polknout a zahnat šimrání v hrdle pomalým dýcháním. Kde skončily brýle?
V přítmí leží jen miska s vodou a v ní kameny. Kameny? Po břiše kupředu. Je to pár vařených brambor. Zdali jsou poživatelné, lze ověřit jediným způsobem. Teď si teprve uvědomí svou tupost v rukou. Pahýlky zčernalé zaschlou krví čouhají zpod obinadla. Tep jde nahoru, kyselost v ústech. Další nával děsu. Včerejšek se nevyvedl. Vodu!
Srkání je pomalé, chlemtat s pomocí jazyku rychlejší. Hlavou mu probleskne vzpomínka na Darsy. Byla by na pána pyšná. Brambory by očichala. On to dělat nebude.
Den tráví zíráním do prachových skvrn. Představuje si ji, jak běhá podél stěny a vyskakuje k okénku u stropu. Zeď studí a tlačí do zad. Darsy kňučí a pije mu z misky. Fantomová bolest vystřeluje až do neviditelných konečků. Cítí na ranách Darsyin teplý jazyk. Poslouchá funění mokrého čumáku. Obrazce se vlní a všechno je to čím dál méně příjemné. Možná pomůže zavřít oči, jen přijít na to, jak se to dělá.
Na chvíli tma a cizí hrubé ruce už mu zase rozevírají víčka.
"Dělej, ukav bělmo."
Puch. Krk se opět dáví. Už není pochyb, odkud se nese ten odporný máselný odér. Může se nadechnout, teprve když se lovec na moment odvrátí.
"Dělej, teď pufu."
Ovládnout se a nepoblít ho.
"Mmm, růzová." Špinavé prsty šmejdí po dásni.
Ovládnout se a nekousnout ho. Vydržet a čekat na příležitost.
Lovec ho táhne do vedlejší místnosti. Darsy jde s nimi, ale na světle se ztrácí před očima. Strop je tu zvlhlý a usypaný. Pod ním zeje velká díra v podlaze. Zkvašené ovoce a zápach z výkalů.
Ruce mu servou kalhoty.
"Dělej!"
Velice stěží vydoluje krapet toho, co mu leželo ve střevech. Lovec se k tomu sehne. Zkoumá konzistenci proužkem přeloženého papíru. Pak to málo, zřejmě spokojen, nahrne botou do díry.
Odvede ho do kóje. Zbytek dne lovec není vidět ani slyšet. Povídal si se sebou a vztekle vyrazil do lesa pro další dřevo. Je tu teď klid. Nejlepší čas na útěk. Ale jak na to? Bezradnost. Nedokázala by to Darsy, nedokáže to ani její bezprstý pán.
Čeká do tmy a strach přechází v žal. Její huňatá srst mu tak chybí. Samota v šeru na slámě je horší než všechno ostatní. Mámivé světelné výjevy dávno zmizely. Nahradily je stíny, kreslící ostré kontury po stěnách.
Průvan.
Odkud se bere průvan? A ten černý pruh u futer… Zaslechne škrabající tlapky zvenku na dveřích. Jsi to ty? Zvedá se na kolena. Sune se nevěřícně tam.
Opravdu.
Chodba je temná a pustá. Uprostřed zaschlé skvrny. Musí se tam sehnout a nějak sebrat brýle. Bolest pod obinadly. Ruce k ničemu. Další nával horka a bezmoci.
Brýle sedí, teď neztrácet čas! Nedbalý věznitel se brzy vrátí a zjistí, že utekl. O nohy přece přijít nechce. Vrávorá obydlím. Zápach se stupňuje - tady bude ložnice. A tady kuchyně. Okno sem vrhá dostatek světla. Dřevěná lavice, stůl plný špinavého nádobí, konzerv a plastikových obalů, hrnce, hrnce, hrnce, hnědé a zelené lahve a kanystry na vodu. Na tyči od záclony visí cosi chlupatého. V rohu jakási almara - bude tam jídlo? Jen sehnat tašku a pobrat, co se dá. Jedna byla na chodbě!
Tělo začíná zase poslouchat; řítí se zpátky. Po cestě něco rozšlápne. Prasknutí. Snad nějaká kost? Dál se nestará, nabere tašku tupou paží a letí k almaře.
To, co tam uvidí, mění všechno. Nezdravě čpavé aroma ho okamžitě udeří do nosu. Maso není právě nejčerstvější, to ovšem není jediný jeho problém. Kašle odporem. Jícen už má pořádně naleptaný.
Tušil to. Kontrola očí, úst a stolice před porážkou. Bulvy v misce a obří rám venku. Skalpy na tyči od záclony.
Rozhodný pohyb ke dveřím. Jdeme, Darsy, tady nebudeme!
Venku to ale šramotí. Kroky.
K zemi a pod lavici!
Rozezlený výkřik: "Fffině! Fffině! Fffráči!" Šoupající nohy. "Fffině!"
Pod lavicí je těsno. Smotky pavučin a drobné slídivé ploštice, obalené smetím.
"Aaach, ty fvině!"
Otřes. Rána pěstí do skříně. Halda hrnců letí s břinkotem na podlahu. Nějaká sklenice se rozbije a nechutný obsah vyšplíchne až pod stůl. Nedýchat.
Láteření ustane až s dalšími divnými zvuky. Něco nebo někdo je na prahu.
"Ty! Tyy! To tě bude mrvet!"
Vztek žene lovce ven. Vyběhne s rozlíceným supěním, s prázdnýma rukama, hotovýma rdousit.
Namísto šramotu vyplašených zvířat se ozvou hlasy. Lépe zůstat pod lavicí. Není rozumět, co říkají. Mluví úsečně. Něco chtějí, něčeho se dožadují. Najednou splývají v hukot. Nesouvislý křik. Padnou rány. Cosi se rozsype. Šoupání couvajících holínek a krok do kastrolu v cestě. Klopýtnutí. Tělo dopadá na zem v kuchyni. Protéza se odrazí od podpěry stolu a točí se jako káča.
Čtyři páry nohou se vřítí do místnosti. Lapkové.
Řev, dopadající násada a lovcova zkřivená tvář. Nohy v kanadách skáčou po trupu a prolamují hrudní koš. Steny a nadávky. Z otevřeného boku civí žebra. Chrčení. Násada obrací tělo na břicho. Vyvalené oči zírají přímo pod lavici. Rozpoznají skrčenou postavu. Ústa se otevřou - chtějí mluvit, ale vyvalí se pěna. Kopanec do páteře.
"Robe, konči, ten se nezvedne," promlouvá mírnější hlas.
"Špinavej zmrd!"
Kanady seskakují z těla.
"Hledejte," rozkazuje Rob.
Spousta šramotu a cinkot skla. Někdo probírá stůl. "Hele, rum!"
"Ukaž! Fuj, tyhle chcanky pít nebudu."
"Já jo, dej jí to do vaku," mlaská mírnější.
"Otoč se, ty krávo!" Třetí hlas. Tenoučké nožky okamžitě uposlechnou.
Kanady zatím rozkopou na třísky dvě krabice, které jim stojí v cestě. "Samý krámy! Kde máš žrádlo, trosko?" Kopanec do bezvládné hlavy. "Vole, na tebe mluvim!"
"Ten už nic neřekne, Robe."
"Já kurva vím! Přestaň se srát do toho, co dělám! Myslíš, že jsem na to zvědavej, ty chlupatá držko?"
"Ne."
"Ne! Ještě někdo si myslí, že mě to zajímá? Ne? Ani naše malá beruška? Ne? Vidíš, lysá hlavo, nezajímá ji to. Tak snad abys zavřel hubu. Ještě nějaká připomínka?"
"Ne."
"Tak sklapni a najdi mi něco, v čem nebudou červi."
Kroky k almaře.
"Zatraceně." Odmlka. "Jsou tu lidi."
"Jak to myslíš lidi?"
"Podívej se sám. To prase je žralo."
Zaražené ticho přeruší až čísi popuzené oddechování. Pak se stůl otřese. Ohavné křupnutí. Noha v kanadě rozdupne tělu na podlaze čelist. Lovec zůstane s podivně zkrouceným krkem zírat do prázdna. Zkřížená sanice svírá jazyk nalitý krví. Ve tváři hloupý, nedůstojný výraz.
"Zavři to," řekne konečně Rob. "Nic odsud do huby nestrčím."
"Třeba tu má aspoň zbraně nebo něco," přešlápnou nohy u almary.
"Tam vedle. Puška," poznamená třetí hlas. "Vemu ji."
"Ty na ni ani nešáhneš, chlapče," odsekne Rob. "Podám si ji sám. A ty uhni!"
Tenké nožky zavrávorají a stůl se opět otřese. Dívka vzlykne, když o něj ve svém neobratném pádu škrtne týlem. Ztěžka se zvedá na kolena, podpírajíc pohublou kostru rukama. Drží je nemožně u sebe, jako by byly svázané. Ano, jsou svázané - provaz vedoucí od nich se právě napnul, jak za druhý konec někdo tahá.
"Co se válíš, vstávej, ne?"
Zápěstí se podsmeknou a obličej přistane v hromadě krámů pod stolem. Zvedá se plný bolesti v očích - prve bezradných a apatických, dokud náhodou nezabloudí pod lavici. Vzduch protne pištivý výkřik.
Tělo ve skrýši polil chlad.
"Tam někdo je! Tam je! Tam je! Tam je!"
"Cože?"
Stůl letí stranou, nádobí s břinkotem na zem. Čtvero rukou se sápe po čouhajícím cípu látky. Klopy praskají ve švech a zmítající se pozorovatel jde na světlo.
"Ale, ale. Copak to je zač?"
Stane Robovi tváří v tvář. Ty oči - jedno normální, druhé plné rudých skvrnek; obě pichlavé až běda - zírají na něj!
"Kdes nechal hůlku, páprdo? Asi tam, co prsty, viď? Takhle chromej jsi byl?"
Vrtí hlavou. Co víc může dělat?
"No jasně," Robova hlava se kýve jako na pružině. Přelétne pohledem k rozlámané mrtvole na zemi. "Měl bys nám děkovat, dědku, zachránili jsme ti prdel."
Radši přikývnout. Hlaveň pušky výhružně přejíždí od podbřišku až po bradu.
"Pusťte ho! Haksny mu, koukám, zůstaly vcelku."
Sevření po obou stranách povolí. Příležitost! Mrsknout sebou jako sleď. Protáhnout se kolem Roba a ven. Ve vteřině by to bylo…
Hloupý nápad.
"Vděčíš nám za život, brejlovče," pokračuje Rob, "tak si to u nás odpracuješ. A neboj se, ruce k tomu potřebovat nebudeš!" Otočí se a vyrazí ze dveří.
"Zvedej se, makej." Dívka se sklopenou hlavou napne vyzáblé údy. Výrostek s ohonem jí odepne ze zad těžký kožený vak.
"Teď ty. Nastav ruce. Poneseš to místo ní."
Popruhy se zařezávají, obsah trochu tlačí; co naplat. Vezme zátěž na bedra. Přijme úděl.
Následuje Roba ven. Krok za krokem do studené zimní noci. Tma. Poslouchá křupání čerstvého sněhu. Slyší také neviditelné tlapičky po svém boku.
Průvod, vedený vrahem, může vyrazit.
 


Bezvládí - 1. část

5. dubna 2020 v 12:05 | Necrodes |  Povídky a další texty

Les, jen les, klátivé řady stromů. Zašedlé kmeny smrků a sosen. Nedohledno nadohled.
Nohy se pletou v úponcích, ostny hladce kloužou pod kůži. Bolest je podružná, hlavně teď nespadnout. Krok a krok, skok - pařez posloužil k odrazu. Klokotání na plicích dře útroby. Teď ale ne, teď nespadnout. Na cestě růžice zlámaných větví. Úhyb. Kotník se vklíní do mezery v kořenech. Škubnout a rozedřít ho do krve - jen propána nespadnout!
Rána. Střela zasviští vzduchem. Protne suchý kmínek a zachrastí v mlází.
Úlek strhne tělo z trajektorie. Odnese to spánek a pravé ucho, jak hlava škrtne o polom.
Pískot a vír mžitek. Tlukot srdce. Vrány se vznesou nad korunami a točí se zmateně v kruhu. Zpátky na nohy!
Stromy teď tmavnou a vzduchem se nese vlhkost. Svah jednoznačně určuje další směr. Vegetace je tu nezdravě černá. Větve obalené bahnem trčí ve snopcích. Ve vidlicích visí naplaveniny. Sešlapané pohorky dávno přestaly drhnout. Je čas přestat se ohlížet a soustředit se na ten spád. A na svůj dech. Klouže to jako čert. Výmoly a ostré haluze civí z úbočí po stovkách. Došlápnout špatně znamená konec - třísky mezi žebry a zkroucenou páteř.
Šelest tam nahoře zvěstuje další ránu. Svist je tentokrát tak blízko, že zastavuje v žilách krev. Ale nohy stále běží, smysly stále vnímají. Probleskne myšlenka na žití. Vývrat poslouží jako dočasná skrýš.
Stín nahoře na moment zacloní průzor ve větvoví. Třetí rána. Hlína létá vzduchem. Střela pronikne zábranou, ale nezasáhne. Stane se impulzem k dalšímu pokusu o útěk.
Dva velké skoky do neznáma mezi kopřivy. Stráň se mění pod patami v břečku. Jede to dolů už všechno: tělo i chuchvalce uhnilých travin, obrovské černé pláty země i s kamením, i ta zasviněná pneumatika, co byla zaklíněná v kořenech. Dopad bude strašný. Přesto nezavírat víčka!
Chladná voda probudí cévy. Nádech. Prsty dolují bahno z očí. Druhá ruka stále pod hladinou - konečně nalezne brýle a narazí je zpátky na nos. Nahoře mezi stromy ustane pohyb. Dolehne sem jen kovové cvaknutí.
Tělo se kvapně vyvalí z vody, nohavice obalené mazlavou hmotou, hrne se strouhou stále níž. Další rána zazní, právě když přepadne přes nepovšimnutý okraj. Zatuchlá voda opět vycákne všemi směry. Podebrané kořeny roubí blátivou past - vymletou díru, jámu plnou marastu. Končetiny se cukají, chápou se volných haluzí na hladině. Mokřina se jímá nasát všechno v dosahu. Brzy vcucne tělo i nekončící přívaly tmavého listí.
Hrudník se pomalu stahuje v bublajícím bahně a ústa lapají po dechu.
Je pozdě. Oči se dívají do ústí hlavně.
"Unavený kufy nikdy daleko neutečou," poznamená silueta. Pušku přehodí přes rameno, srovná si protézu na patře. "Polef ven, fffráči!"
Nepříjemná předtucha. To šišlání ho bude budit ze sna ještě dlouho.

Hlívomilné kuny

24. února 2020 v 13:43 | Necrodes |  Kresby a malby

Volání skal

5. prosince 2019 v 23:34 | Necrodes |  Poezie
V houštích se to mele,
čas jít do postele!
Nad lesy se setmělo,
na stráň padl stín.
Sestupujme směle,
zříme kuní pelech.
Hřejme tělo o tělo
vzadu za klestím!
Bouře v dál se žene,
strážce opeřené
vylákal klid do noci
volat, teskně výt.
Na skalisku sníme,
chlad už necítíme,
hvězdy tiše plovoucí
dopřály nám svit.
Pod kameny hryže
celtu vzteklé zvíře,
krkavci tu krouží,
křídla hřmí jak roj.
Kdo se jednou vnoří
do skal pod pohořím,
vzpomene jen stěží
na svůj nepokoj.
Přijal zákrov šera
dva živé z toho čtvera,
by ulehli pod nebem,
obstoupeni tmou.
Ni oblačná stáda
netroufnou si hádat:
mají ten les pro sebe
či sami lesem jsou?


Chorobné pásmo

21. listopadu 2019 v 22:04 | Necrodes |  Poezie
Žil kdysi v chorobném městě
Jeden muž
Muž který nevěděl
Že toto město jest tak chorobné
Ba ani samo město
Nebývalo by bylo tak chorobné
Nebýt toho muže
Který sem chorobu zavlekl
On ten muž totiž
Pramálo věděl o medicíně
Či spíše nic
Byl to prostý občan
S prostým
Sprostým
Jménem
Slul
Pan Hovado z Trdelnic
A vyznačoval se zvláštní
Téměř až magickou
Rozjařeností
Ve chvílích kdy jeho jménem
Někdo opovrhl
Domníval se totiž
Že opovržení jest známkou
Uměleckého nadání
Které tkví v nositeli takového jména
Jako jest
Pan Hovado z Trdelnic
Však vraťme se nazpět
K tragédii
Kterou pan Hovado způsobiti měl
Krokem svým
Namířeným
Špatným směrem
Totiž do onoho chorobného města
Jež nebylo ani zdaleka tolik chorobné
Nebýti jeho příchodu
Pan Hovado totiž
Jak bývalo jeho zvykem
Smrkal rád do městských kašen
Do pultů se zeleninou
A exotickým ovocem
Do zásob v apatykách
Do studen a studnic
Do dětských plenek
A do krků dobytka
Chrchlal své hleny
Do kusů nábytku
Volně ložených v ulicích
Při stěhování
Když se nikdo nedíval
Plival též
Kočkám do očí
A klempířům pod ruce
Ze střechy
Neboť tam on rád sedával
A dýchal zde čerstvý vzduch
Chorobného města
Které sám
Chorobným učinil.


Pustil jsem se po čase do čtení surrealistických textů a nutkání bylo silnější než já. Zde je tedy vývržek mého nepříliš kontrolovaného asociování. Čtenář ať si najde své, já jsem se bavil.

Hřbitovní zajíc

11. října 2019 v 21:22 | Necrodes |  Kresby a malby
Hřbitovní zajíci,
odkud jsi přiskákal?
Za láskou ležící
vedl Tě žal?
Hřbitovní zajíci,
Ty čteš můj strach,
že láska sílící
změní se v prach.

Hřbitovní zajíci,
Tys veden zpět
své drahé ležící
zasvětil svět.
Hřbitovní zajíci,
smím taky ctít
ideál zdobící
Tvých očí třpyt?


Čtvero v černu

30. září 2019 v 18:36 | Necrodes |  Poezie
Kde vystupují ze stínu sivé řady kamenné,
kde otvírá se škvíra do propasti ticha,
tam dva mrtví složeni na dně kobky studené
obnažili klíny, obnažili břicha.
Ty zkostnatělé hnáty z beden vyplavila voda,
ty důlky vymlela a dřevu vzala tvar
a kosti zkroušené - co více k tomu dodat? -
třímá teď v své moci krutý času spár.

Kde vystupují ze stínu sivé řady kamenné,
kde otvírá se škvíra do propasti ticha,
tam dva živí skrčeni u té scény zvrácené,
jeden mlčí ohromen, druhý lačně vzdychá.
Ty zraky stěží vzpomenou na kouzlo okamžiku,
jež zhlédlo by se v tom, co nastane v ten ráz,
vždyť společný cit nechovají jen pro estetiku -
dvěma živým na hřbitově zastavil se čas.


Necro fetish

15. září 2019 v 23:04 | Necrodes |  Poezie
Prý mrtvé tělo není
vhodné k ukájení -
to si řeknem', člověče,
až poznáš, jak to pění!
Když chlad se zařezává
do hřejivých končin,
tělo bobtná, kvasí,
motá se ti hlava!
Ukradená chodidla,
na průřezu černá,
koncem noci postihla
má vášeň rozverná.
Ty prstíky kamenné,
kol nich se mouchy rojí,
zcepeněn jim salutuji,
odřezky z nich pojím.
Ty polštářky raněné -
postmortální víra,
že vše sluncem spařené
žije, neumírá!
Nezhasíná!
Rozpíná se,
nikdy neusíná.
Znova, znova
pojme hlína
hmyzích dcerek,
hmyzích synů
mračna, mračna
do svého
mdlého
studeného klína!

Hold prasečímu boku

14. srpna 2019 v 1:19 | Necrodes |  Poezie
Tu sklížila se víčka zvěří,
tu zastavil se v žilách tok,
tu padla svině do zákeří,
když rytmus pozbyl vetchý krok.
Tu hlína dme se kolem skrání,
tu štětiny se pouští v let
a žoužel pasoucí se sáním
touží též se rozletět!
Tam, kde dříme mastná skvrna
a bělají se holé kosti,
vsévá pak býlí svá zrna
v památku pomíjivosti.
Tak vždy Matka činí dceři,
stejně jako vítr vane,
však mezi mlázím, mezi keři
událo se nevídané!
Svině rozhodla se vzepřít
přirozenu, dělat divy,
byla první mezi vepři,
kdo ošálil vnější vlivy!
Nalezl jsem její záda -
zkroucená a zkrabacená,
snad kůru zpodobniti ráda
zamýšlela múza němá.
Nedalo se slovy popsat,
jaké pojaly mne stavy,
že vidím svini a ne borku,
až ruce vtloukly mi do hlavy!
Štětina ta jedna zbylá
svědčila mi k hrůzné pravdě.
Snad mávla proutkem lesní víla?
V ten ráz vzal bych lahví zavděk!
Jak dokázala prostá svině
vtělit svůj bok do kamene?
Tu klaním se jí na mýtině,
až krev mi proudí do temene!
Kroutím hlavou ještě v chodbě
a kroutím jí i ze sna mdlého,
kroutě chodím po hřbitově,
jak by svíralo mne cosi zlého.
Již nikdy klidu nenaleznu,
nespatřím ni celost ducha,
v nevědomí těžce reznu -
z neznalosti jest porucha!
Návrat do těch končin divých,
stejně za dne jako v noci,
v troskách končí přetísnivých,
neb zůstanu bez pomoci.
Bok již dávno v místech není,
lítá zvěř už kdesi v hloubi
sivých smrčin vztekle cení
rozlámané chtivé zuby!


Jinými slovy, pocta další divné zrůdnosti, kterou jsem objevil v lese. Poslední dobou mě nezajímá nic tolik jako to, jak tohle mohlo vzniknout...

Transcendentální víry

5. srpna 2019 v 16:37 | Necrodes |  Kresby a malby

Kresba inspirovaná jungovskou analytickou psychologií. Technické fixy, bílé gelovky, brushpen.

Dav zvířat

4. června 2019 v 10:24 | Necrodes |  Povídky a další texty
Tep se mi asi zbláznil. Očekávám zástavu. Dočasná hluchota umožnila panoramatu nabýt pompézních, až ikonických podob. Vnímám každičkou částečku prachu v prostoru, každičkou nuanci barevného spektra a také každičkou emoci, rodící se z očí pode mnou.
Stojím v záři reflektorů vysoko nad masou hlav. Než jsem se rozhodl, byli jeden jako druhý. Šedivé jednolité moře a na každé z vlnek stejný strojený škleb, co vydávali za úsměv, a na každých rtech stejný popěvek přispívající bekotu stáda.
Nyní je tomu jinak. Už je rozeznávám. Do tváří se jim vloudily grimasy a vrásky teď tvarují každý z výrazů svým originálním způsobem. Dva postarší muži kousek od podia - to je zábavné - ustrnuli v legrační svraštělé křeči. Jestli už před tím připomínali svými mžikajícími očky nějaké vlezlé hlodavce, bylo to nic ve srovnání s tímto okamžikem. Na prsou zbroceni svařeným vínem, jak s trhnutím skřípli kelímky v dlaních, odhalují teď povislými koutky křivé krysí zoubky.
Jsou tu i další, jakoby více pozorní: s víčky roztaženými málem násilím. Představuji si, jak se za okamžik jejich bulvy rozsypou po zemi a oni je zoufale začnou hledat. Podobně jako ti pod jejich nohama.
Hromádky sestávající z kabátů a pletených šál kdesi uprostřed také zřejmě bývali lidmi, teď si ale hrají na krtky. Škoda, má drahá zvířátka, že na zemi je tvrdá dlažba, říkám si. Však se pod tu zem tak nehrňte, dočkáte se.
I takoví tu jsou. Je jich jen pár, ale mohu s jistotou říct, že čím jsou na některých místech karmínovější, tím sinalejší jsou na jiných. Docela uprostřed jedna taková leží. S lesklými černými vlasy pohozenými přes obličej teď vypadá jako usínající princezna. Možná Sněhurka.
I trpaslíci jsou přítomni! Lidská mláďata zděšeně cupitají přes bezvládné kusy masa ve snaze uniknout z dosahu šlapajících a dusajících nohou. Kam dali vychování, ptám se. Cožpak jim nikdo nevštípil, že po dospělých se prostě nešlape?
Je tu i pár takticky vybavených kusů v černém. Vystrkují růžky, a to mi dělá vrásky. Natahuji závěr a střílím znova.

Další z textů vzniklých na hodině tvůrčího psaní. Téma: Popis scenérie s velkým počtem lidí; čas: 30 min.

Smrtiplán

21. května 2019 v 22:33 | Necrodes |  Poezie

Jednoho dne v stínu

zhynu vinou blínu.


Oltář

17. května 2019 v 15:35 | Necrodes |  Povídky a další texty
Fotografie, visící ve výši očí, byla zjevně jediným nedotknutelným předmětem v místnosti. Pod lesklým plátkem plexiskla se zubil prostovlasý muž ve strakaté košili. Útlou paží si při tom masíroval zátylek a jedním z potměšile šilhavých očí si měřil všeobklopující chaos.
Nataša rámeček ozdobila několika drobnými kvítky, jež nasbírala přímo pod okny, a v roztřeseném očekávání a s neskonale zbožnou touhou teď pohlížela na obraz. Těšila se, až na hřebík přímo pod ním zavěsí vyvržená střeva.
Vasil už dorazil. Sbírku nožů, sekáčků, pilek a struhadel pohodil na podlahu a přitáhl z koupelny zmítající se tělo. Nataša tělu věnovala jediný letmý pohled. Zatímco Vasil unaveně oddychoval, upravila si platinové vlasy a sledovala, jak pěkně se polovina její mladičké tváře zrcadlí v oltáři na stěně. Jako by náhle tělem i duší splývala se svým mistrem - s ním - se samotným velkým Andrejem Romanovičem Čikatilem - s Rostovským řezníkem! Tak jako s ním bude splývat za pár okamžiků. Pokynula Vasilovi.
Vasil špičkou boty rozhrnul odpadky a roztáhl igelit. Společnými silami dovlekli sinalého nedůtklivce doprostřed a obnažili mu upocenou hruď. Knoflíčky jemně zachrastily, jak Vasil jedním škubnutím roztrhl promočenou košili. Jako když se rozsype hrách. Nataša prsty prohrábla světlounké chmýří, pošimrala tlouštíka na voleti, ohmatala třesoucí se pupek a nakonec zajela rukou až ke scvrklým spodním partiím, kde bylo nutno řez započít.
"Vasile, já se tak těším!" zaplesala. "Budeme jako on! My oba! Ty se netěšíš? Nebo mě snad nemiluješ? Tak dělej, podej mi ten nůž! Ten větší! A strhni mu tu pásku z huby, chci ho slyšet řvát. Líp mi pak chutná."


Text vznikl v minlém semestru jako cvičení na hodině tvůrčího psaní. Téma: obětování člověka; čas: 30 min.


Tápání

2. dubna 2019 v 12:19 | Necrodes |  Kresby a malby

Rituály

26. března 2019 v 17:24 | Necrodes |  Poezie
Rituály, hnané chutí
po poznání, po umění,
rmut se v kádi temné rmoutí,
když tato již není, není.

Chodě v slunci, chodě v dešti,
kroky stáčím do mlází,
lapám po úlomcích štěstí,
které se tam nachází.

Tuhle kost a tamhle další,
hroužím oko do černoty,
jedovaté býlí raší
mezi trnitými pruty.

Stezka se tu lehce vine,
jako hádě ve své sloji,
hádě bídné, slizké, líné,
jež se oko spatřit bojí.

Klubka hostí propadlina,
klubka černých uzlů spí,
v probuzení had se vzpíná -
zmije transcendentální.

Samorost

22. března 2019 v 23:22 | Necrodes |  Poezie
Objevil jsem v houští lesním
samorostlou ohavnost,
denně vážím cestu klestím
vzývat lepý samorost.

Ráno boží, noc se plíží:
černá a jak otravná,
chvátám lesem bez potíží
klást něžnosti do drahna.

Dřevo lysé, mdlé a bledé
trčí chtivě k nebesům,
noc se s nocí takto sejde,
dotýkám se šlach jak strun.

Vplétám tyto něžně, hravě
mezi suky, klíny, kličky,
stěží rozumět rozpravě
s dřevem vzácným pro špalíčky.

Splývám už s tou ohavností
podoben i břevnu dost,
houby lesní mízou hostí
břevno i ten samorost.



Variace na čtyři evangelisty

19. března 2019 v 14:48 | Necrodes |  Kresby a malby





Černá propiska, černá štětcová fixa, akvarelové pastelky, uhel.

Kam dál