Síla zmaru

Včera v 17:16 | Necrodes |  Fotografie
 


Tvář lesa

14. září 2018 v 14:58 | Necrodes |  Kresby a malby
 


Prohnilost nejvyšší

11. září 2018 v 19:46 | Necrodes |  Fotografie
Takto dopadla má drahá koupající se srna. Stačilo zvířit okřehkovou tůň klackem a její tělo změnilo svou konzistenci v neforemnou kašovitou hmotu. Nezbývá než věřit, že se stihla reinkarnovat do nějaké další lesní zvěře, kterou mi bude dopřáno najít ve společnosti pluků larv.



Temenatý kraj

6. září 2018 v 21:23 | Necrodes |  Kresby a malby

Óda na Hnilobu nejsvětější

27. srpna 2018 v 19:02 | Necrodes |  Poezie
Ó, Hnilobo,
Ty mocná tvořitelko,
hlíny živitelko,
slyš mou prosbu velkou!

Ó, Hnilobo,
Ty žroutko krav a žroutko lidí,
Tebe těla navždy sytí.
Svol mou múzou býti!

Ty, světice i znesvětice,
prostopášná poběhlice,
zahryzlice, rozplizlice,
prosíce a žadoníce
orodujem: dej nám více
shnilé píce v naší sýpce!


Ó, Hnilobo,
Ty mocná vílo,
masa kilo -
bláto zbylo!

Ó, Hnilobo,
Já klaním se Tvé kráse,
nech mou milou časem
uhnít trochu v pase.

Tak žádám bez prodlení
na shniloslužbě ranní:
vyslyš mne, má paní,
neb bez Hniloby není
v těle mrtvém tření
vhodné pro páření!


Ó, Hnilobo,
Ty božský plode,
prostupuj mi chámovodem,
jsem-li toho hoden!

Ó, Hnilobo,
Ty sémě zmaru,
nech mne přihnít k stáru
na pohřební káru!

Ty, má Věčná, ať Tě cítím,
nechej také uhnít kvítí
na pomnících prostých lidí,
kteří se Tě mrzce štítí;
nedovol jim zapomníti
svaté: "Hnití, základ bytí"!



K pochopení mého smyslu pro humor zapátrejte někde hluboko v propasti rodokmenu, kde jistě nějaký váš zvrhlý strýček funebrák podobnými slovy sváděl nebožtičky, než na ně hupnul, nebo si alespoň jen dobře rozumněl s Baudelairem.

V domě dožití

22. srpna 2018 v 22:04 | Necrodes |  Poezie
Viděl jsem střídání na věčném loži,
kráčel jsem chodbami ve stopách már,
uzřel jsem pár očí prahnout po noži,
voněl jsem k chuchvalcům hrobových par.

Laskal jsem prosebné žilnaté skráně,
mazal jsem brunátné důkazy marnosti,
spatřil jsem otravné krůpěje v ráně,
musel jsem ústa, co nechtěla, pohostit.

Přes chodbu, přes křik a přes můry u skla,
přes pěnu v ústech a přes otok dlaní
cítil jsem, jak by část z nitra mi uschla -
prázdnota stěží srdce mé raní!

Život se zrodil jak poupě s nadějí,
v barvě a v kypré své podstatě svěží;
kdos' myslel, že vzkvete, tak ihned raději
popatři prve na ty, již leží!


Aneb mé další pocity z brigády v domově důchodců.

Odstaveno

17. srpna 2018 v 21:13 | Necrodes |  Fotografie

Osamělost

16. srpna 2018 v 14:09 | Necrodes |  Fotografie

Tulák

18. července 2018 v 15:05 | Necrodes |  Fotografie

Koupání v okřehkové tůni

8. července 2018 v 13:45 | Necrodes |  Fotografie
Moje nová kamarádka. Akorát poslední dobou pořád taková nakvašená.
Ležela v nádrži u silnice a já měl to štěstí, že jsem ve správnou dobu do těch končin zavítal. Pokud mi ji neodvezou, bude to pro mě velice přínosné pozorování.
Mám zálusk ještě na jednu - čpěla někde v houští v lesní propadlině, kam chodím sbírat kosti. Bohužel mě vystrnadily hromadné nálety klošů.





Prasohlav

6. července 2018 v 5:22 | Necrodes |  Fotografie

Okno nikam

4. července 2018 v 22:54 | Necrodes |  Fotografie

Korouhev před bouří

3. července 2018 v 0:04 | Necrodes |  Fotografie

Pokojíček bez oken

27. června 2018 v 17:02 | Necrodes |  Povídky
Pod prahem je divná škvíra. Nikdo si jí dosud nevšiml nebo jí alespoň nevěnoval pozornost. Až ona. Vložila do mezery čtyři prsty a přejela jimi po roztřepené hraně. Zadřela si třísku. Nevadí. Hlavně, že přestane vrzání, až se to podloží. Jen trochu odrolovat koberec a zabrat.
Zjevil se poklop a pod ním černočerná jáma vedoucí kamsi do podzemí. Schody polyká nenasytná tma. Údiv jako by opanoval celou síň. A tam dole je to mrtvé, ledové a nevraživé.
Lesklá moucha zabzučí a škrtne jí o levé ucho. Tak odtud se ty potvory rojí! Přehodí přes sebe větrovku a natáhne se po baterce. Zbytečně. To se podívejme, vedou tam kabely! Sáhne po vypínači po straně kobky a začne sestupovat - už trochu sebejistěji.
Kašle. Její stopy v prachu jsou až výmluvně hluboké. Pramének slin vklouzl do dýchací trubice. Lapá po dechu. Musí se uklidnit a nepraštit se u toho do hlavy. Polknout. Soustředit se na nějaký detail. Vedle žlutavé žárovky se třepotá můra. Osenice. A má společnost - rázem přibude další blýskavý chumel uhlově černých much. Honí se navzájem, kličkují, vrážejí do sebe a u toho zuřivě bzučí. Vidí je zamlženě, jak se jí slzy vedraly do očí. O to odpornější podívaná. Láteřící těkavé fleky ve vzduchu.
Už přestala sípat a protírajíc si zraky postupuje dál. Skoro začíná litovat, že sem neposlala manžela. Ten by si pavučiny ve vlasech tak nebral. Ale co. Zvědavost se malých tkalců nebojí. A dveře s klíčem v zámku tam pod schody jsou pro ni až příliš atraktivní.
Moc špíny. Kliku zmáčkla loktem.

Na nozdry zaútočí štiplavá zatuchlost. Plíseň s příměsí amoniaku. Roj se poplašeně zvedá, vzdouvá se jako šumící přízrak a natahuje své ruce do všech stran. Oči na moment nechápou, co se jim naskytlo k vidění, ale vyhledají téměř okamžitě dva prázdné důlky - pozůstatky po svých vyhaslých druzích.
Kostřička je notně zčernalá, ještě obalená vrstvou vyschlé pokožky jako slupkou. Nafukovací matrace stále drží svůj tvar, je ovšem potažena matným šlojířem zaschlých tekutin. Tenoučká žebra otvírají cestu dovnitř - všechno to vyhřezlo z prohryzaného boku.
Ta druhá měla hlad. Když první zašla, druhá neměla na výběr. Už nemohla myslet. Udělala to zuby a zlomenou lžící. Teď sedí i se svým příborem v rohu, kam už si ani světlo netroufá. V šeru se jí bulvy pomalu protáčejí tam a zase nazpět, nikoli svévolí. Pulzující pluky larv se cukají ve smotcích nervů a ona bobtná. Vydržela déle a dme se pýchou.

Celý ten týden jsme spali nad studenými, prolétne živé hlavou. Zaposlouchá se do hukotu vlastní krve a létá pohledem po sklepení. Skoro jako pokojíček. Jen bez oken.
Vybledlé květované tapety. Přilepené ledabyle, v rozích pojištěné kusem pásky. Vykládaná groteskní skříňka se sadou plastových talířků. Žlutých a červených, ožužlaných a upatlaných od dětských ručiček. Houpací koník - naboku. Kopa košil. Jedna blůzička je čímsi potřísněná a pohozená v koutě. Neklidně se vlní a tetelí poseta křidélky, hned vedle kýble s prkénkem. Prkénko má zahnědlý krajkový potah. Královské posezení.
Teprve teď si všimne plyšáků. Zrůdná zvířátka zaujímají čestné místo v hlavách lehátka. Trůní tu jako poslední pocta. Vypelichaný zajíc provokativně vystrkuje zuby a šklebí se na tu hladovou v rohu. Ta mu v odpověď jemně zasyčí, snad ve snaze říct: Jak chceš pochovat tělo, když na zemi je beton?

Otázka zůstane viset ve vzduchu - pokojík pod podlahou opět osiřel. Těžké kroky otiskují do prachu na schodech druhý pár stop a s nimi se plouží vzhůru i těžké myšlenky. Starý dům po pedofilovi nikdo nechtěl. Ale za ty peníze!
Jde zburcovat policii a manžela. S vlasy čerstvě protkanými. S rameny od omítky. A s bělobou na licích: Stále otřesená. Nikdy netoužila po tom, stát se první, komu začnou slova z dopisu na rozloučenou dávat smysl.
Byl jsem poslední, koho měly, naškrábal odsouzený delikvent na cár toaletního papíru. Měli jste mě pustit, když jsem vás prosil. Teď je máte na svědomí, napsal a spolkl jazyk.

Ohlodaná tvář

27. června 2018 v 14:41 | Necrodes |  Fotografie

Střecha - lán

26. června 2018 v 19:52 | Necrodes |  Fotografie

Uschlý pán

24. června 2018 v 23:06 | Necrodes |  Poezie
Žil byl uschlý pán,
s uschlou paní žil si sám
v suchém domě: střecha - lán,
ve snech to tam zalévám.


Požár skládky

11. června 2018 v 18:31 | Necrodes |  Fotografie

Jasany

7. června 2018 v 19:08 | Necrodes |  Poezie
Mouchy ve výtahu,
poschodí první,
budova B - ta zánovní.
Vycítí únavu
ten, kdo tam vstoupí.
Zvětří, jak jasany zavání.

Ústy vzduch lapá,
zkroucená ruka,
chrčí a slintá ze spaní.
Voda je studená,
voda je horká.
Jasany voní po sraní.

Poslintal ruku
pracovníku
přímé péče v školení.
Na hřbetu nosu
krvavou rosu.
Jasany dráždí k zvracení.

Všechen ten bordel
do koše!
Zanechal podpis fekální.
Dědek to pustil
ve sprše.
Jasany voní po sraní.


Napsáno po setkání s jistým panem Jasanským z Domova důchodů, kde jsem začal pracovat jako brigádník přímé péče.

Kam dál