Duben 2016

Na ostrohu stínu

24. dubna 2016 v 18:59 | Necrodes |  Poezie
Na ostrohu stínu, na hranici s peklem,
kde eden vzdálený jak konec světa jest,
v tom kraji syrovém, v tom bahně rozměklém,
zde vyzná se jen jeden v síti zrádných cest.

Pohleď, cizinče, tam dole v úžlabině,
kam jitřenka jasná zrdáhává se jít,
rozprostřena jest ta má sivá svatyně
tam rašelinná blata zdobí zářný třpyt.

Ano, člověče neznámý, ten nešťastník jsem já,
jenž opuštěn nadějí brouzdá mlžnou tmou;
zde v zapomnění žíti, tak zněla vůle má,
kráčím tudy se srpem a s holí tepanou.

Sledují mne temná mračna, kápí halím tvář;
s nůší na bedrech co se plní zhoubným býlím;
tak rouhám se u božích muk, slyš: "šemhamforaš";
misantrop zkažený se srdcem rovněž shnilým.

Sám bez touhy žít a s nenávistnou aurou,
potácím se mokřady, v uších tichý křik;
před očima tmu protkanou noční můrou,
v bílé záři luny leskne se puchýřník.

Na temeni srázu pomrkává oko vraní,
rulík, durman, náprstník - také přijdou vhod;
srp urputně svírám svou ledově chladnou dlaní,
vždyť tnu jen koření, to já jsem ďáblův plod.

Chci-li zvrátit kroky zpět pod chátrající krovy,
je nasnadě překročit tucty bludných kořenů,
s ropuchou na rameni hnán vpřed hříšnými slovy
pak míjím háj s lebkami třináctera jelenů.

Pod bronzovou korouhví dům znamení kozla stojí;
zde plíseň pohltila jak mé lože, tak mou spíž;
za tichých mrtvých nocí se odtamtud kletby rojí,
světlo blahé naděje nevysvitne nikdy již.

Na pryčně hnáty umrlce - kreatura bez tváře;
co vře v cynickém nitru, co zpívá větvoví,
duběnkovým inkoustem do svého škrábu diáře,
když slyším chechtot rarachů kdesi v podkroví.

Pergamen s mou vůlí černá svíce pošle do éteru,
z nicoty zpět do nicoty dlouhé cesty není;
ulehám a naposledy svírám víčka v pološeru,
kantharidin slouží - tíha padá v zapomnění.

Necrodes


Pokud se líbilo, nezapomeňte mi zde zanechat komentář, popřípadě i nějakou kritiku, rád se zlepším, bude-li to v mých silách.

Světci ve zbroji

8. dubna 2016 v 22:41 | Necrodes |  Poezie
Masa kus tmavý
leží na slunečním žáru,
bzukot ten praví
zkázu páchnoucímu cáru.

Zahozen masa kus,
krvavá oběť Bohu;
druhu, svou čepel brus
vztyč kříž na vrchu stohu!

Na haluzích osiky
oprátek tucty;
popravme ty bídníky
- póvl bez úcty!

Smilniti chtěli,
v peklo se řítí,
zrodit kněz velí
bez hříšníků bytí.

Zástup vrahů svatých
odvážně vzrůstá na obzoru;
Pane, pomiň náš hřích,
budiž tvá kůže těch netvorů!

Necrodes

Opět se nejedná o přímý útok na jakoukoli víru. Z veršů by měl vyplynout subjektivní názor, který je ovšem kritikou. Pokud se líbilo, jistě zanechte komentář.

Zapomenuté světy

3. dubna 2016 v 21:22 | Necrodes |  Fotografie
Také děláte Urban exploration? Fotografování v opuštěných objektech mne vždy bavilo. Tyto dvě fotky, jež se mi podařilo zachytit, na mě působí jistým nostalgickým dojmem navozujícím dávno zapomenuté chvíle pohřbené kdesi v písku času...



Necrodes

Slepota

1. dubna 2016 v 21:20 | Necrodes |  Články na téma týdne
Erika otevřela oči a pohlédla přímo do světla poblikávající žárovky před sebou. Zároveň s tím zjistila, že je silně dezorientovaná. Celý svět se s ní točil. Cítila se, jako by měla každou chvíli upadnout. Netušila, co se s ní stalo, kde se nachází, ani jak se sem dostala. Navíc ji do nosu štípal silný chemický zápach. Dlouhou chvíli strávila jen tím, že se pomalu rozkoukávala a snažila se na cokoli si vzpomenout; byť jen útržkovitou informaci. Bezvýsledně. Po několika minutách mžourání do přerušovaného svitu žárovky si konečně na záři trochu přivykla a dokázala se rozhlédnout okolo. Zjistila, že sedí uprostřed jakési temné špinavé místnosti. Stěny byly z dřevěných trámů, jež pokrývala abnormální vrstva prachu. Ten také poletoval kolem její hlavy a ona ho znechuceně vdechovala. Z rozpadajícího se stropu se jí na tvář spouštěli drobní pavouci na svých smetím obalených vláknech. Pokusila se vstát a vyhnout se tak bližšímu kontaktu s nimi, s hrůzou však zjistila, že toho není schopna. Nevěřícně zírala na svou levou ruku. Všechny končetiny jí kdosi připoutal lepicí páskou k dřevěné židli. Chvíli sebou šokovaně cloumala, dokud si neuvědomila, že je naprosto bezmocná. Se zrychleným dechem do sebe nasávala čím dál větší množství nečistot. To už ji však nezajímalo. I s vyschlým hrdlem se rozhodla volat o pomoc. Její chraplavé steny však dolehly sotva na druhou stranu místnosti.
"Vidím, že už seš vzhůru," sípavě poznamenal čísi hlas za jejími zády.
"Pomozte mi, prosím!" dusila se prachem.
"A ty si jako myslíš, že jsem tu od toho, abych ti pomohl?" uchechtl se neznámý.
Jeho šoupavé kroky se pomalu přibližovaly.
"Tak já ti něco povím," promluvil opět, "příště si fakt dobře rozmysli, koho budeš urážet, ty náno pitomá."
Erika zděšeně naslouchala. Postava se mezi tím dobelhala přímo pod blikající žárovku a zpříma na ní pohlédla. Ten pohled jakoby ji ochromil. Pokřivený drobný muž, jenž před ní stanul, byl jako vystřižený z hororového filmu. Povislá kůže na obličeji z části zakrývala vodnaté levé oko, jehož polovina si Eriku pozorně prohlížela. Pravé oko opouštělo důlek a zlovolně se točilo kamsi k jejím nohám. Celá tvář působila až groteskně; jako by ani nemohla existovat. Zdálo se, že mu chybí velká část obličejových kostí. Snad nějaká genetická vada… Promáčklá lebka celému zjevu dávala korunu.
Erika si náhle vzpomněla.
"Ty si asi myslíš, že neslyším, co si o mně lidi šeptaj za mýma zádama. Jenomže uši mi ještě dobře sloužej, víš," syčel nenávistně hrbáč.
"Nemůžu se na něj dívat. Tak nějak jsi to říkala té tvé kámošce, když jste za mnou jely v metru, co? Nemám pravdu? Když se na mě nemůžeš dívat, tak se na mě nedívej, ty svině!" zachroptěl a vytasil rezavý tupý nůž, jejž měl do teď připevněný za pasem.
Erika vnímala už jen strašnou bolest a cítila, jak jí lepkavá tekutina smáčí tváře. Vlastní nářek jakoby k ní doléhal odněkud zdálky. Byla jako v horečce. Škubala sebou a cloumala pouty.
Náhle páska povolila. Netušila, jak se jí to povedlo, ale vyprostila se ze židle a zasáhla s ní ohyzdu do hlavy. Nebo se alespoň domnívala, že se tak stalo. Zaslechla jen chrčivý řev za sebou, když poslepu utíkala kamsi do tmy. Co chvíli upadla a zase se vyškrábala na nohy. Její ruce se překotně snažily nahmatat cokoli jiného, než jen zaprášenou stěnu. V prstech již měla nespočet třísek, když se jí konečně podařilo objevit dveře. To už ale slyšela kašel a klopýtavé kroky kdesi vzadu. S pažemi před sebou se vrhla do neznáma. Šátrala po stěnách jako šílená a nevnímajíc zranění, která utržila, razila si cestu kupředu. Šramot a chrčení jí byly v patách. Eričiny zbylé smysly pracovaly na plné obrátky. Snažila se následovat chabé poryvy studeného vzduchu. Po několika dalších krocích konečně prorazila do chladné podzimní noci. Musela však pokračovat, neboť se obávané zvuky nebezpečně přibližovaly.
Utíkala. Pod nohama jí chrastilo suché listí, a co chvíli skončila lapena a do krve rozdrásána šlahouny všudypřítomné ostružiny. Běsnící monstrum se belhalo za ní.
"Vrať se, svině zasraná! Stejně tě dostihnu! Daleko neutečeš!" halekal pronásledovatel.
Erika se ho snažila neposlouchat. Nohy ji nesly pryč. Daleko od té zrůdy. Daleko do temnoty plné neznámých nástrah. Když pod sebou konečně ucítila tvrdý asfalt, padla vyčerpaně na silnici. Celá od krve, zmrzačená a potlučená. Dál už nemohla. Šramot ji doháněl. Poskakující chrčivá hrozba.
"Tady tě mám!"
Konec. Stojí přímo nad ní. Ač dívka vyčerpala síly, plazí se dál.
"Co si o sobě myslíš? Nemáš kam utýct!"
Je jí to jedno. Hlavně pryč. Neposlouchat ty zadýchané skřeky. Pryč, pryč! Rozedřené paže se sunou dál a dál po asfaltu.
Erika zaznamená zvuk přijíždějícího auta.
"Zastavte," šeptne chabě, "zastavte, zachraňte mě."
Leží a slyší hvizd pneumatik ve smyku. Čeká. Život nebo smrt? Slepota nebo prázdnota?
Tma.


Milí čtenáři, děkuji Vám za přečtení. Máte-li co dodat, neváhejte a pište jako vždy do komentářů. Jakýkoli názor, postřeh, hodnocení apod. potěší!