Slepota

1. dubna 2016 v 21:20 | Necrodes |  Články na téma týdne
Erika otevřela oči a pohlédla přímo do světla poblikávající žárovky před sebou. Zároveň s tím zjistila, že je silně dezorientovaná. Celý svět se s ní točil. Cítila se, jako by měla každou chvíli upadnout. Netušila, co se s ní stalo, kde se nachází, ani jak se sem dostala. Navíc ji do nosu štípal silný chemický zápach. Dlouhou chvíli strávila jen tím, že se pomalu rozkoukávala a snažila se na cokoli si vzpomenout; byť jen útržkovitou informaci. Bezvýsledně. Po několika minutách mžourání do přerušovaného svitu žárovky si konečně na záři trochu přivykla a dokázala se rozhlédnout okolo. Zjistila, že sedí uprostřed jakési temné špinavé místnosti. Stěny byly z dřevěných trámů, jež pokrývala abnormální vrstva prachu. Ten také poletoval kolem její hlavy a ona ho znechuceně vdechovala. Z rozpadajícího se stropu se jí na tvář spouštěli drobní pavouci na svých smetím obalených vláknech. Pokusila se vstát a vyhnout se tak bližšímu kontaktu s nimi, s hrůzou však zjistila, že toho není schopna. Nevěřícně zírala na svou levou ruku. Všechny končetiny jí kdosi připoutal lepicí páskou k dřevěné židli. Chvíli sebou šokovaně cloumala, dokud si neuvědomila, že je naprosto bezmocná. Se zrychleným dechem do sebe nasávala čím dál větší množství nečistot. To už ji však nezajímalo. I s vyschlým hrdlem se rozhodla volat o pomoc. Její chraplavé steny však dolehly sotva na druhou stranu místnosti.
"Vidím, že už seš vzhůru," sípavě poznamenal čísi hlas za jejími zády.
"Pomozte mi, prosím!" dusila se prachem.
"A ty si jako myslíš, že jsem tu od toho, abych ti pomohl?" uchechtl se neznámý.
Jeho šoupavé kroky se pomalu přibližovaly.
"Tak já ti něco povím," promluvil opět, "příště si fakt dobře rozmysli, koho budeš urážet, ty náno pitomá."
Erika zděšeně naslouchala. Postava se mezi tím dobelhala přímo pod blikající žárovku a zpříma na ní pohlédla. Ten pohled jakoby ji ochromil. Pokřivený drobný muž, jenž před ní stanul, byl jako vystřižený z hororového filmu. Povislá kůže na obličeji z části zakrývala vodnaté levé oko, jehož polovina si Eriku pozorně prohlížela. Pravé oko opouštělo důlek a zlovolně se točilo kamsi k jejím nohám. Celá tvář působila až groteskně; jako by ani nemohla existovat. Zdálo se, že mu chybí velká část obličejových kostí. Snad nějaká genetická vada… Promáčklá lebka celému zjevu dávala korunu.
Erika si náhle vzpomněla.
"Ty si asi myslíš, že neslyším, co si o mně lidi šeptaj za mýma zádama. Jenomže uši mi ještě dobře sloužej, víš," syčel nenávistně hrbáč.
"Nemůžu se na něj dívat. Tak nějak jsi to říkala té tvé kámošce, když jste za mnou jely v metru, co? Nemám pravdu? Když se na mě nemůžeš dívat, tak se na mě nedívej, ty svině!" zachroptěl a vytasil rezavý tupý nůž, jejž měl do teď připevněný za pasem.
Erika vnímala už jen strašnou bolest a cítila, jak jí lepkavá tekutina smáčí tváře. Vlastní nářek jakoby k ní doléhal odněkud zdálky. Byla jako v horečce. Škubala sebou a cloumala pouty.
Náhle páska povolila. Netušila, jak se jí to povedlo, ale vyprostila se ze židle a zasáhla s ní ohyzdu do hlavy. Nebo se alespoň domnívala, že se tak stalo. Zaslechla jen chrčivý řev za sebou, když poslepu utíkala kamsi do tmy. Co chvíli upadla a zase se vyškrábala na nohy. Její ruce se překotně snažily nahmatat cokoli jiného, než jen zaprášenou stěnu. V prstech již měla nespočet třísek, když se jí konečně podařilo objevit dveře. To už ale slyšela kašel a klopýtavé kroky kdesi vzadu. S pažemi před sebou se vrhla do neznáma. Šátrala po stěnách jako šílená a nevnímajíc zranění, která utržila, razila si cestu kupředu. Šramot a chrčení jí byly v patách. Eričiny zbylé smysly pracovaly na plné obrátky. Snažila se následovat chabé poryvy studeného vzduchu. Po několika dalších krocích konečně prorazila do chladné podzimní noci. Musela však pokračovat, neboť se obávané zvuky nebezpečně přibližovaly.
Utíkala. Pod nohama jí chrastilo suché listí, a co chvíli skončila lapena a do krve rozdrásána šlahouny všudypřítomné ostružiny. Běsnící monstrum se belhalo za ní.
"Vrať se, svině zasraná! Stejně tě dostihnu! Daleko neutečeš!" halekal pronásledovatel.
Erika se ho snažila neposlouchat. Nohy ji nesly pryč. Daleko od té zrůdy. Daleko do temnoty plné neznámých nástrah. Když pod sebou konečně ucítila tvrdý asfalt, padla vyčerpaně na silnici. Celá od krve, zmrzačená a potlučená. Dál už nemohla. Šramot ji doháněl. Poskakující chrčivá hrozba.
"Tady tě mám!"
Konec. Stojí přímo nad ní. Ač dívka vyčerpala síly, plazí se dál.
"Co si o sobě myslíš? Nemáš kam utýct!"
Je jí to jedno. Hlavně pryč. Neposlouchat ty zadýchané skřeky. Pryč, pryč! Rozedřené paže se sunou dál a dál po asfaltu.
Erika zaznamená zvuk přijíždějícího auta.
"Zastavte," šeptne chabě, "zastavte, zachraňte mě."
Leží a slyší hvizd pneumatik ve smyku. Čeká. Život nebo smrt? Slepota nebo prázdnota?
Tma.


Milí čtenáři, děkuji Vám za přečtení. Máte-li co dodat, neváhejte a pište jako vždy do komentářů. Jakýkoli názor, postřeh, hodnocení apod. potěší!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrtvola Mrtvola | 5. dubna 2016 v 21:10 | Reagovat

Proč vždycky když si přečtu něco jako je toto tak mě ihned začne napadat co bych mohl napsat já?

2 Mrtvola Mrtvola | 5. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

Pěkné. milé, čtivé. A tak to má být. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama