Září 2016

Mlhavá vzpomínka

27. září 2016 v 19:45 | Necrodes |  Fotografie

Vševidoucí

25. září 2016 v 19:17 | Necrodes |  Fotografie

Návrat do domu utrpení - část 4.

25. září 2016 v 14:46 | Necrodes |  Povídky
24. října 1996

Praménky rudé krve pozvolna stékají po bělostné ručce. Tenké třesoucí se prsty křečovitě tisknou čepel nože ostřím přímo do dlaně. Když první drobná kapka v naprostém tichu udeří o prkennou podlahu, Sofiya roztáhne vyzáblé nožky a odhalí nepatrný poševní vchod obsypaný jemným chmýřím. S tvářičkou křečovitě staženou do sebe zasune rukojeť kudly, kterou stále svírá v pravačce. Opatrně pohyb opakuje. Stále dokola. Rudé krůpěje odskakují od drobné pěstičky a smáčí čisté prostěradlo na lůžku, kam je dívka částečně usazena. Břit se noří hlouběji a hlouběji. Bruneta však nepřestává. S čelem svraštěným a víčky pevně semknutými přiráží na držadlo jako smyslů zbavená.
Bratr Alex stojí ve dveřích do světnice. Fascinovaně sleduje výjev před sebou. Rukou šátrá v kapse plátěných kalhot. Až doposud se mu dařilo nevydat jedinou hlásku, teď na sebe však upozorní potlačovaným zasténáním. Sofiya nadskočí a rychlostí blesku strhne z nočního stolku karmínový právě rozpletený svetr, aby jím ve spěchu zakryla klín.
Alex se ani nehne. Pohledem se zavrtává do míst, kde ještě před chvílí dívčino lůno beze studu přijímalo rukojeť nože. Zamrká a vypaří se jako duch.

Kroky ho dovedou do kachlíkové koupelny v přízemí. Zámek cvakne a on již zírá do své vlastní tváře v ušmudlaném zrcadle.
"Ahoj, Bruno," pozdraví chlapce před sebou.
Bruno kývne na pozdrav.
"Mně se líbí Sofiya," povídá Alex provinile.
"Mně se taky líbí," Bruno na to.
"Ale…," začervená se chlapec.
"Tak dělej," naléhá Bruno, "umíš to, ne? Buď chlap!"
Alexander se zašklebí: "Zníš jako táta. Nechci, abys byl jako táta. Stačí, že mám po něm jméno."
"Dělej," ignoruje jeho poznámku ten druhý.
Chlapec se ošije. Pak strčí ruce do kapes, zatlačí a nechá kalhoty spadnout na podlahu. Jeho dech je nyní jakýsi přerývaný.
"Dělej," šeptá stále dokola a kleká si k záchodové míse. Uchopí svůj malý penis a dvěma prsty ho vloží pod těžké keramické prkénko.

Klap. Klap. Klap. V patře pochoduje on… Nejspíš se právě probudil a teď hledá, co by zničil. Alex s očima v sloup mlčky naslouchá zvukům nad svou hlavou.
"Podívejme se, kurvičko malá!" slyší otcův tlumený chrapot. "Copak to skrýváš? Já přece vím moc dobře, co to je. Tím si buď jistá. Když po tom tak moc toužíš, já ti tedy pomůžu. Nekruť hlavou, čubko, a vystrč tu svou vytahanou kundičku, ať mi pěkně ztvrdne. Dělej!"
"Dělej," opakuje Alex jako v transu.
Polštářem přidušený jekot mu proniká hluboko do uší. Ruce sveřepě tlačí prkénko k zemi, ať to stojí, co to stojí. Tam dole pociťuje ukrutnou bolest. Ta chvílemi vystřeluje až kamsi do podbřišku. Tím silnější je ovšem jeho touha po vyvrcholení. Vrzání pryčny zní. Mísa studí. Rány a křik se rozléhají.
"Dělej!"
Hladina špinavé vody se právě zčeřila…

Pokud se v rámci možností líbilo, jistě potěší komentář. (Berte to s rezervou a ohledem na kotext.) Další část je v procesu, můžete se těšit.

Návrat do domu utrpení - část 3.

23. září 2016 v 22:17 | Necrodes |  Povídky
6. října 1996

"Alexi, pojď, prosím, ke stolu! Přece nám nebudeš kazit pěknou rodinnou večeři," obydlím se line jemný, lehce roztřesený ženský hlas. Následuje dlouhá chvíle ticha, rušená jen zmírajícími tóny zvonkohry zvenčí. Vrznutí dveří; šoupavé kroky míří ke zdroji žlutavého světla. Chlapec s rozcuchanými černými vlasy nepřítomně usedá na dřevěnou židli s ornamenty na opěradle.
"Bruno se necítí dobře, mami. Nechtěl nejdřív přijít, musel jsem ho přemluvit," prohlíží si ustaraně svůj odraz v ušmudlané sklenici. Matka na něj ani nepohlédne a se zamrzlým úsměvem na rtech nabírá polévku. Alex ji nedbalým gestem zarazí.
"Udělala jsem maneštru. Tu máš přeci rád."
"Bruno dnes nebude jíst. Bruno se necítí dobře, mami. Taky nebudu jíst."
Matka se stále usmívá a zírá kamsi do prázdna. Naplní poslední talíř, přisune jej k sobě a usadí se přímo pod lampu.
"Ať vám chutná, děti moje," praví polohlasem. Oči stále hypnotizují cosi nekonkrétního na desce stolu. Nemrká. Krvavý monokl jí to bez bolestí nedovoluje. Ústa křečovitě stažená do stále stejné grimasy se ani nepohnou. To až když nahmatá stříbrný křížek zavěšený na krku a sepne ruce k modlitbě. Nehlasně odříkává otčenáš za zvuků nespokojeného přežvykování na opačné straně stolu.

I Alex na chvíli odtrhne oči od své sklenice a bázlivě si prohlíží neoholeného muže v kárované košili. Otec popuzeně zdvihá druhé sousto k vrásčitým ústům. Dlouhou chvíli ho omílá na patře, načež ho hlasitě vyplivne daleko před sebe.
"Kurva, vždyť se to nedá žrát!"
Žena se ani nehne. Dokončí v klidu modlitbu a chopí se lžíce.
"Posloucháš mě, ty krávo?!" zasyčí otec a hodí jí do tváře kus suchého chleba.
Nic. Muž si manželku ještě několik okamžiků vztekle prohlíží se sotva znatelným tikem v levém koutku, načež úkosem pohlédne na čtvrtého spolustolovníka a po zlomyslné tváři mu přelétne úšklebek.
"No jasně. Po kom to asi ta naše němá kurvička má, že? Včera jsem tvou mámu mrdal na tvé posteli, zatímco sis venku hrála s tou svojí vlhkou píčou. Povíš mi k tomu něco?"
Přes neprostupnou hradbu hustých dlouhých vlasů, jež halí dívčin obličej, jakoby k uším jeho slova nedolehla.
"Pěkně jsem jí to udělal zezadu," provokuje muž, "až se z toho posrala. Musela mi tu sračku slízat z ptáka a taky z matrace. Vsadím se, že je to tam furt cítit. Dělá to stejně mizerně, jako vaří," odhalí odporné žluté tesáky.
Dcera však zůstává stažena do sebe, podobně jako hlemýžď do své ulity. Bratr Alex však jakoby ztuhnul; jaksi zaraženě lpí pohledem na dívce.
"Sofiyo, neposlouchej to," utrousí matka tiše, ovšem stále zasněně.
"Ty drž hubu," zpraží ji mrzák a fascinovaně sleduje hrbolek v klíně svého syna.
"Alexi, synáčku," řekne posměšně, "copak to vidím? Tebe ta malá kurvička rajcuje? Nebo tě snad rajcuje, co jsem včera udělal tý velký kurvě?"
Chlapec na něj vyděšeně pohlédne.
"No tak dělej! Buď chlap a ohni ji!" povzbuzuje ho otec a působí to, že se náramně baví. "Sofiya ti neřekne ' ne'," řehtá se z plných plic, až mu od úst létají malé kapičky slin.
Alex stále v pozoru jako vyplašený zajíc, hledí tomu netvorovi přímo do očí. Ticho přeruší až úder židle o podlahu a chlapec neslyšně mizí v patře.
"Posero, posero," vysmívá se chraplavý hlas za jeho zády. Alex tlumí výkřiky močí čpějícím polštářem na svých uších. To, že Bruno po otci opakuje slova uvnitř jeho hlavy, však ztlumit nemůže.

Děkuji za přečtení, pokračování se již rýsuje. Máte-li co dodat, mile rád si to přečtu.

Návrat do domu utrpení - část 2.

21. září 2016 v 14:49 | Necrodes |  Povídky
13. srpna 1996

Ve vzduchu je cítit neklid. Prudká sluneční záře, vedro k zalknutí a prach pohlcující všechno a všechny, kdo mají odvahu vstoupit do toho žáru, nemilosrdně rozpoutávají v éteru nenávist. Vánek jako by dal těmto končinám navždy sbohem; venku se nepohne ani stéblo trávy. Zvonkohry za okny v přízemí sveřepě mlčí. Laločnatý křižák, jenž se doposud bezstarostně promenádoval po špaletě, nyní snad vytušil v prostoru cosi nevyzpytatelného - jakési podrážděné napětí - a raději se schoval v temném koutě. Tichem se rozléhá jen pronikavé sténání. Srdceryvný hvízdavý zvuk vychází z jednoho z uzavřených plátěných pytlů, nedbale pohozených uprostřed dvora. I ve vlnícím se horkém vzduchu lze spatřit známky pohybu pod pytlovinou. Druhý, taktéž pevně zavázaný, mu dělá němou společnost a nezúčastněně vypouští nesnesitelný čpavkový zápach, jenž vábí hejno tučných masařek.
Ze stinného, však neméně parného, domovního vchodu se teď ozývá zřetelně slyšitelné klapání. Popuzené klapání. Klapání, jež nevěstí nic dobrého. Na zápraží se objeví silueta shrbeného staršího muže. V podpaždí křečovitě svírá omlácené dřevěné berle. Z pokřivených vrásčitých úst vyrazí cosi, co připomíná spíše jakousi jedovatou kletbu než smysluplná slova. Když se zuřivě vybelhá přímo do nelítostných oslepujících paprsků, zakalená skla vyviklaných brýlí, posazených na vředovitém rypáku, se zalesknou. Po brázditém čele mu stékají krůpěje špinavého potu, který také slepuje i odporné mastné vlasy do dlouhých zacuchaných pramenů.
Mrzák se navzdory obtížné chůzi - dá-li se to tak nazvat - v mžiku octne u zdroje hluku. "Zkurvenej bastarde!" kope zdravější nohou do psa v pytli a cení odpudivé zkažené tesáky. "Už máš dost?!" syčí hrubým skřehotavým hlasem, když se zvíře na pár sekund odmlčí, aby nabralo dech. Tyran se přesune k bezvládnému tělíčku jeho druha a rozdává rány berlí, snad už jen z rozmaru, zatímco mu do ohyzdné tváře vlétají vyplašené mouchy.
Kňučení opět nabralo na síle a intenzitě. Krhavé oči se protáčejí zpět k první oběti vybíjené frustrace. Vztek náhle vzkypí. Muž sebou prudce trhne a skončí na kolenou ve žhavém písku. Rozvířeným prachem se mihne rezavá čepel, jež posléze vysvobodí tvorečka z pekelného vězení. Ve vteřině však utkví mezi jeho žebry. Krvavá pěna vytváří na zemi mazlavou břečku. Pes se v křečích svíjí ve sluncem seškvařené hromádce vlastních střev a výkalů. Poslední sten prořízne horký letní den, než se nenasytné masařky slétnou na další beztvarý kadáver.
Konečně klid. Klid rušený nepatrným cinkáním. Klid, který ruší zvonkohra… "Co čumíš, ty malej podělanej sráči?!" Drobná postava kvapně zavírá okno. Za květovanou záclonou se mihne vyděšená sivá tvář. "Ta tvoje držka by zasluhovala další výprask," sune se křivý stín jako o překot směrem k domu. Klap. Klap. Klap. Tak zní pochodující ztělesnění bolesti. Když zmizí mezi futry, podivná tíseň, jíž je toto místo téměř nasáklé, ještě stoupne. Tlumené rány a křik se rozptylují v nekonečné odlehlosti vražedně rozpáleného kraje.

Děkuji za přečtení dalších řádků této extrémní povídky. Neodradily-li Vás, neváhejte sledovat pokračování, které se brzy dostaví.

Návrat do domu utrpení - část 1.

20. září 2016 v 21:43 | Necrodes |  Povídky
Na sklonku každého dne přichází k železné mříži hnědovlasá dívka. Stříbrné náušnice a piercing v tenkém obočí a pobledlých tvářích se blyští v paprscích zapadajícího slunce na horizontu, podobně jako zpěněná hladina širého moře. Ostré vlnky, vznikající a opět se nořící do nekonečných hlubin, snad ještě silněji evokují myšlenku na neustále ubíhající, nevratně plynoucí čas, která se dívce leskne v tmavých očích. Zasněně sleduje vodní hladinu, předávající jí své poselství, zatímco tenkou ručkou tiskne chladný kov. Tak snáze pocítí znění ozvěny nekonečné touhy po svobodě vyzařující z obyvatel prostoru za jejími zády. Právě tento silný vjem v ní vyvolává nutkání den co den se sem vracet. Ten pocit a pak také…
"Jsem rád, že jsi přišla, Moniko," praví mladík, jenž se znenadání vynoří ze skrytu větví košatého dubu tam uvnitř.
"Alexi," zajásá Monika, "už jsem se bála, že nepřijdeš!"
"Dnes to nebylo snadný. Po chodbě pořád někdo chodil."
"Ale jsi tady. Jsem ráda," krčí bruneta rameny.
Alexander ji beze slova pohladí po ruce s mnoha prsteny, svírající železnou mříž. Oba tiše sledují poslední jiskřičky pableskující na západu za jemného zvuku příboje a cvrkajících cikád.
"Mohla bych se tě na něco zeptat, Alexi?" pohlédne mu zpříma do pronikavých očí skrývajících se za několika prameny černých vlasů padajících do čela.
"Ano?" řekne on.
"Já nechci vyzvídat, pokud je to tajemství, ale… Do léčebny se člověk nedostane jen tak. Povíš mi, co se stalo?"
"Ano," odvětí, "Pokud to chceš slyšet, povím ti to. Měla by sis ale dobře rozmyslet, jestli to chceš skutečně slyšet. Je to příběh na delší vyprávění. A není na něm nic hezkého. Vůbec nic, to mi věř."
"Jsem připravená na všechno. Sama mám taky něco za sebou," přikývne Monika rozhodně, "Poslouchám…"
"No prosím," praví Alex, "Dostala mne sem má vlastní rodina. To ona způsobila, kým teď jsem."

Děkuji Vám za přečtení úvodní kapitoly mé krátké hororové povídky. Pokračování na sebe nenechá dlouho čekat!

Samota

20. září 2016 v 19:23 | Necrodes |  Fotografie

Kráse temnoty

19. září 2016 v 15:35 | Necrodes |  Poezie
Zde tisíc mas těl - pohledy kosé;
razím si cestu skrz sinavý dav,
v kruhu jsem zbloudil, na křivé ose,
před zraky mými lán beztvarých hlav.

Cesta má klikatá v neznámo běží,
oči ty znavené spoutala zář;
zornice spatřila, uveřit stěží,
lidskou tak skutečnou další tam tvář!

Necrodes

Té, již jsem ztratil...