Návrat do domu utrpení - část 2.

21. září 2016 v 14:49 | Necrodes |  Povídky
13. srpna 1996

Ve vzduchu je cítit neklid. Prudká sluneční záře, vedro k zalknutí a prach pohlcující všechno a všechny, kdo mají odvahu vstoupit do toho žáru, nemilosrdně rozpoutávají v éteru nenávist. Vánek jako by dal těmto končinám navždy sbohem; venku se nepohne ani stéblo trávy. Zvonkohry za okny v přízemí sveřepě mlčí. Laločnatý křižák, jenž se doposud bezstarostně promenádoval po špaletě, nyní snad vytušil v prostoru cosi nevyzpytatelného - jakési podrážděné napětí - a raději se schoval v temném koutě. Tichem se rozléhá jen pronikavé sténání. Srdceryvný hvízdavý zvuk vychází z jednoho z uzavřených plátěných pytlů, nedbale pohozených uprostřed dvora. I ve vlnícím se horkém vzduchu lze spatřit známky pohybu pod pytlovinou. Druhý, taktéž pevně zavázaný, mu dělá němou společnost a nezúčastněně vypouští nesnesitelný čpavkový zápach, jenž vábí hejno tučných masařek.
Ze stinného, však neméně parného, domovního vchodu se teď ozývá zřetelně slyšitelné klapání. Popuzené klapání. Klapání, jež nevěstí nic dobrého. Na zápraží se objeví silueta shrbeného staršího muže. V podpaždí křečovitě svírá omlácené dřevěné berle. Z pokřivených vrásčitých úst vyrazí cosi, co připomíná spíše jakousi jedovatou kletbu než smysluplná slova. Když se zuřivě vybelhá přímo do nelítostných oslepujících paprsků, zakalená skla vyviklaných brýlí, posazených na vředovitém rypáku, se zalesknou. Po brázditém čele mu stékají krůpěje špinavého potu, který také slepuje i odporné mastné vlasy do dlouhých zacuchaných pramenů.
Mrzák se navzdory obtížné chůzi - dá-li se to tak nazvat - v mžiku octne u zdroje hluku. "Zkurvenej bastarde!" kope zdravější nohou do psa v pytli a cení odpudivé zkažené tesáky. "Už máš dost?!" syčí hrubým skřehotavým hlasem, když se zvíře na pár sekund odmlčí, aby nabralo dech. Tyran se přesune k bezvládnému tělíčku jeho druha a rozdává rány berlí, snad už jen z rozmaru, zatímco mu do ohyzdné tváře vlétají vyplašené mouchy.
Kňučení opět nabralo na síle a intenzitě. Krhavé oči se protáčejí zpět k první oběti vybíjené frustrace. Vztek náhle vzkypí. Muž sebou prudce trhne a skončí na kolenou ve žhavém písku. Rozvířeným prachem se mihne rezavá čepel, jež posléze vysvobodí tvorečka z pekelného vězení. Ve vteřině však utkví mezi jeho žebry. Krvavá pěna vytváří na zemi mazlavou břečku. Pes se v křečích svíjí ve sluncem seškvařené hromádce vlastních střev a výkalů. Poslední sten prořízne horký letní den, než se nenasytné masařky slétnou na další beztvarý kadáver.
Konečně klid. Klid rušený nepatrným cinkáním. Klid, který ruší zvonkohra… "Co čumíš, ty malej podělanej sráči?!" Drobná postava kvapně zavírá okno. Za květovanou záclonou se mihne vyděšená sivá tvář. "Ta tvoje držka by zasluhovala další výprask," sune se křivý stín jako o překot směrem k domu. Klap. Klap. Klap. Tak zní pochodující ztělesnění bolesti. Když zmizí mezi futry, podivná tíseň, jíž je toto místo téměř nasáklé, ještě stoupne. Tlumené rány a křik se rozptylují v nekonečné odlehlosti vražedně rozpáleného kraje.

Děkuji za přečtení dalších řádků této extrémní povídky. Neodradily-li Vás, neváhejte sledovat pokračování, které se brzy dostaví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 1. října 2016 v 20:49 | Reagovat

Myslím, že máš opravdu dar popisovat velmi věrohodně atmosféru. Nastínit situaci do všech neuvěřitelně nechutných detailů ... to je fajn ... ale myslím, že čtení o utýraných psech není nic moc pro mě.

2 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 1. října 2016 v 21:37 | Reagovat

[1]: Děkuji, snažím se. :-)  A samozřejmě víc než dobře chápu, že toto téma může mnoho lidí odradit. Já tím ze sebe dostávám to nejodpornější, co dokážu vyplodit. Jde mi čistě o naturalismus; totiž vydat se tam, kam se většina autorů nepouští. Pozitivum shledávám ve skutečnosti, že tím třeba přispěji k uvědomění čtenářů, že i takto může vypadat krutá realita.

3 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 14. října 2016 v 15:13 | Reagovat

Velmi dobře napsáno avšak jelikož jsem milovník zvířat tak jsem se u smrti těch psů málem rozplakala...nenávidím lidi, ale na zvířata nedám dopustit :-( chce se mi až plakat...vyvolalo to ve mne zvláštní emoce..jako úzkost...

4 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 14. října 2016 v 15:18 | Reagovat

[3]: Svým způsobem mne potěšilo, že má můj příběh až takový účinek. Samozřejmě tím týrání zvířat nepodporuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama