Říjen 2016

Neznámý

26. října 2016 v 11:38 | Necrodes |  Fotografie

Invokace niterného

23. října 2016 v 18:13 | Necrodes |  Fotografie

Černá hladina

23. října 2016 v 11:57 | Necrodes |  Fotografie

Hotel Praha

19. října 2016 v 13:10 | Necrodes |  Fotografie
Chtěli byste v tomto krásném hotelu přenocovat? Já bych do toho šel. Pravděpodobně bych však oka nezamhouřil, neboť se během noci může dostavit kdejaká návštěva...
(Foceno tohoto léta v Chorvatsku; pěkná vizitka Prahy v zahraničí, ne-li?)


DDT

18. října 2016 v 17:21 | Necrodes |  Poezie
Hle, z nebes zlovolné krůpěje crčí,
kutikula dorzálně sejmuta jest,
nejedna noha zde z detritu trčí
a Pisaura marně chce kokon odnést.

Z rozpadu mozaiky složených očí
Forficula schovává cerky svoje,
v ubohých fragmentech fytofág končí,
Stenobothrus o pomoc striduluje.

Hominid nadutý zle zavařil si
- do jeho sídel byl toxin ten metán;
nehubí výlučně bourčíky, křísy
tenhle dichlordifenyltrichlorethan.


Tam pod schody

18. října 2016 v 14:59 | Necrodes |  Fotografie

Pozdního odpoledne

17. října 2016 v 21:25 | Necrodes |  Fotografie

Předzvěst temnoty

13. října 2016 v 21:21 | Necrodes |  Fotografie

Ve stínu mračen

13. října 2016 v 16:41 | Necrodes |  Fotografie

Jsem ďáblův plod; co tomu předcházelo?

11. října 2016 v 20:52 | Necrodes |  O mně
Jednoho nevšedního odpoledne se má mysl na pár okamžiků zatoulala do dob dávno minulých - konkrétně do dob mého dětství. Otázkou, kterou bychom si měli předně položit a kterou si nepochybně tu a tam někdo položí, je, proč vlastně dělám, co dělám. Mnozí by pravděpodobně řekli, že se má osobnost změnila, že se jaksi zoufale snažím být tím, čím třeba nejsem, že na sebe snažím stůj co stůj upozornit...Bohužel žádná z těchto osob nedokáže nahlédnout do mého nitra a uzřít, že to tak ve své celkové podstatě není. Změna, jež během posledních let nastala, spočívá především v uvědomění si sebe sama, v seberealizaci a snaze identifikovat rámec mé podstaty.
Vraťme se tedy zpět v čase a pohleďme na mé (teď trochu egoistické) já, lačnící všem ukázat omyl, jehož se dopustili. V mých vzpomínkách objevíme mimo jiné i nezvyklou náklonnost k hororům, brutalitě a duchařství, které vždy představovaly jakousi fascinující neznámou. Pamatuji i na doby, kdy tato náklonnost hraničila až s posedlostí.
Přejděme tedy k jádru věci. Počátky mé "umělecké tvorby" - dá-li se to tak s trochou nadsázky nazvat - se datují nejpozději na rok, během nějž jsem začal chodit do školy. Už v té době bylo mým oblíbeným způsobem trávení volného času psaní drobných dětských knížek. Tyto několika stránkové povídky, doplněné různými obrázky, měly ve většině případů hororovou tématiku. Mé nedávné odpoledne projevilo svou nevšednost, již jsem zmínil, když jsem mezi tyto staré výtvory zabrousil. Stále všechny uchovávám v krabici od bot zastrčené vzadu ve skříni. Po prolistování několika drobných děl svého mládí jsem seznal, že se už tehdy projevovaly známky mé vadné osobnosti.
Abych to uvedl na pravou míru, neskutečně od srdce jsem se zasmál, poté co jsem spatřil, jaké zvrácené dítě jsem už tehdy byl. A neodpustil bych sám sobě, kdybych se s Vámi alespoň částečně nepodělil.

K mým nejtragikomičtějším výtvorům (či jak to nezvat) se zajisté řadí také pokus o hororové přepracování dětských pohádek, k němuž jsem se uchýlil někdy ve třetí třídě. Popíšu Vám zde ve zkratce příkladem, jak tato dílka vypadala. První z nich byla Karkulka.
Pohádka začínala zcela nenápadně a v klasickém znění. Holčička jménem Karkulka byla maminkou vyslána přes hluboký les, aby babičce donesla košík k narozeninám. V houští jí zkřížil cestu monstrózní vlk, jenž se ji pokusil na místě rozsápat. Dala se na útěk a pronásledovatel jí byl v patách až do babiččina stavení. Babička však mezi tím byla pokousána upírem, což na ni přeneslo jeho vlastnosti (jak tomu tak bývá). Na místě určení však neočekávaně došlo ke střetu vlka s obrovským býkem, který se tu z nenadání zjevil. Vlk, jenž tento souboj zvítězil, se pak občerstvil na nic netušícím myslivci, procházejícím naneštěstí kolem. I Karkulka pak byla nakažena.
Nejznepokojivější a zároveň nejúsměvnější částí příběhu však pro mě nebyl osud Karkulky s babičkou, nýbrž jinak pro pohádku zcela irelevantní maminky, která se teď vydala hledat nevracející se dcerku na vlastní pěst. Jak se tak motala lesem, náhle se odkudsi vynořila mračna škorpionů, pokrývající lesní pěšinu, kvůli nimž maminka v neopatrnosti propadla do díry v zemi. Tak se dostala do jakési lidskými těly neplněné spíže lidožrouta, jenž se tu také co nevidět objevil. Maminku pak lapil a , abych citoval své dětské já, "vzal nůž, bodl jí do stehna a uřízl jí celé stehno. Maminka křičela, že se to všude rozléhalo. Lidožrout se zakousl a utrhl maso. Vyplivl šlachu a jedl dál." Naštěstí jsem měl tehdy tolik milosrdenství, abych po této scéně nechal maminku i s kanibalem zemřít pod sutinami rozpadajícího se stropu. Závěrem knížky se pak dozvídáme, že "když přišly ke Karkulce domů, nenašli maminku. Tak jí udělaly pomník." Jak chladnokrevné, ne-li?!





Další knížečkou, která v této době vznikla, byl Otesánek. Jistě už tušíte, co přijde... Dřevorubec, který se tvora ujal, brzy skončil zaživa naporcován a sněden. Netvor rostl a pustošil město. Abych příběh okořenil, přidal jsem také armádu nemrtvých vojáků, jež proti němu bezvýsledně bojuje. Rozhodl jsem se zdržet dalších podrobností, neboť Karkulka je více než vzorovým příkladem. Dětské obrázky, jimiž je příběh opět doplněn, Vás jistě pobaví. Nebo naopak zděsí.




Pro malé zpestření bych si ještě dovolil přiložit několik ilustrací z trilogie Vlkodlak, již jsem stvořil ještě před dílky výše.




Nyní jste byli svědky mé rané tvorby, která měla dost možná zůstat zastrčená vzadu ve skříni. Když jsem však spatřil téma týdne, ihned jsem věděl, že kdybych je nepublikoval, udělal bych chybu. Otázka, kterou si na závěr musíme položit, se vztahuje právě k námětu "Neboj se být svůj". Zajisté se mezi Vámi najdou tací, jež s tím v mém případě nemusí souhlasit. Měl bych se podle Vás bát být svůj? Nebojím se. Měl bych snad?

Necrodes