Listopad 2016

Posthumní krása

30. listopadu 2016 v 17:32 | Necrodes |  Fotografie

Vábení neznáma

29. listopadu 2016 v 9:37 | Necrodes |  Fotografie

Zavřeno ve zdech

28. listopadu 2016 v 9:16 | Necrodes |  Fotografie

Omílaný úhor

24. listopadu 2016 v 20:12 | Necrodes |  Fotografie

Konsekvence vnějších vlivů

22. listopadu 2016 v 18:37 | Necrodes |  Fotografie

Nedosažitelné břehy

20. listopadu 2016 v 11:04 | Necrodes |  Fotografie

Syrová periferie

19. listopadu 2016 v 19:29 | Necrodes |  Fotografie

Za Ostrohem stínu

17. listopadu 2016 v 14:16 | Necrodes |  Povídky


Vše obestírající temnota nenasytně hltá, co jí jen libo, neboť se zde rozprostírá její velkolepé království. Mezi černými mračny jen zřídka kdy bázlivě pohlédne na ně nesmělé oko luny, aby odhalilo, co zrakům nenavyklým na tu podívanou jinak zůstává skryto. Správnou otázkou je, zda bychom takové zraky nalezli ve zdejších končinách. Ve věčných tmách a cárech mlhy pohroužen nachází se tu lidstvem navěky odvržený a zapomenutý kraj - stovky sáhů rozbředlých blat, z nichž tu a tam výstupky odvážné vegetace toužebně vztahují své sukovité ruce k nebesům. Každý obyčejný člověk vyhnul by se tomuto místu obloukem - obkroužil pustinu jak zmírající potůček, hledaje cestu jemu nejlépe schůdnou - jen nemuset čelit nástrahám prokletých močálů. Zdejší planiny prostému lidu nesmírnou hrůzu naháněly odedávna, neb kdo skončil v pařátech jejich, živ se nebýval vrátil. Proto se obvykle na rozcestí pojmenovaném příznačně "Na Ostrohu stínu" - tam, kde dříve stávala zchátralá boží muka - leckterý příchozí kvapem raději obrátil v dobrém úmyslu zachovat kůži na vlastním hřbetě.
Však navzdory těmto skutečnostem, veprostřed té děs vzbuzující scenérie jedna bytost nadále dýchá. Chraptivě, ovšem stále živě a přirozeně. Jako věčný poutník s tváří zrosenou potem a zarostlou hustým vousem naslouchám sípání vlastního dechu a se zraky temnotě navyklými kráčím neomylně sítí zrádných pěšin, jež jsem si jak domovinu přisvojil. Opuštěn a vyhlazen z paměti svého pokolení kladu nohu za nohou do mechového lože. Čas pohřbil památku na mě stejně nenávratně jako celistvost dávno vyhořelé svíce. A co by dým prchající do éteru, větry plynutí věků odvály i vše, co bývalo s mou osobou spjato. Mé srdce ovšem stále buší. Buší nenávistí k těm, které už dobré desetiletí nespatřilo. Buší jako srdce misantropovo.
Do plic ztěžka nasávám rašelinným odérem nasáklý vzduch; bedra má jsou obtěžkána kupou různorodého býlí. Podepíraje se tepanou holí, s tváří kápí halenou, tnu ohyzdné vraní oko, jež na mne z houští pomrkává. Pak přihazuji je ke větevnaté lodyze durmanu, vystrkující směle svou sněhobílou korunku zhouby přes obrubu nůše. Tento jen vábí párek lačných smrtihlavů, ovívajících mé líce třepotáním drobných křidélek. Ledově chladnou dlaní urputně svírám starodávný srp a přikrčený jak lovec v pozoru pátrám po potřebném koření. Z rozmaru odříkávám pekelný šemhamforáš a chapadla mé zlovolné aury kradou se při zemi ve snaze dopomoci mi vyslídit kýženou kořist. Naleznou však jen polopotopený kadáver divé laně, který se osaměle pohupuje na bahenní podušce. Prohlížím svůj odraz v jeho vyhaslých bulvách a ztěžka vdechuji rozkladné závany útrob. S nimi i dávná vzpomínka vytane na povrch a nutí mne pokračovat v putování.
Když lysé hlavičky několika titěrných hub zmizí v kapsáři u boku, spokojeně zamířím černočernou nicotou zpět ke stavení, jež se mi stalo domovem. Pěšina mne vede vyšším porostem, míjím lesní mýtinu protkanou vřesovými drny a překračuji četné padlé kmeny, než stanu u cíle. Zde pod bronzovou korouhví, kryt chatrnými krovy, pokojně stojí dům znamení kozla. Postaven mýma rukama, oplývající hnilobou tak jako mé nitro. Jediné útočiště a též jediný přítel neoddělitelně propojen jak s hlavou šílencovou, tak s živly jeho obklopující přírody. Lože pohlcuje hustý potah plísně a dřevomorka svědomitě provrtává trouchnivějící trámy. Tak vypadá místo odpočinku, kde za tichých mrtvých nocí usedám za psací stolek, abych pamětmi plnil štosy pergamenu. Duběnkovým inkoustem škrábu do volných listů, co našeptává mi šum větvoví a co pochytím z kakofonického chechtotu podkrovních rarachů. Nabádají mne vypustit zrůdné myšlenky zakořeněné kdesi v závitech mozku. Prostorem se pak linou nevyřčené kletby, které v afektu vystřelují z cynických úst jak jedovatý chrchel a zaplavují odlehlost zdejší.
Dnešní noc se však zdá podivně jiná. Lomcuje se mnou nezvyklé pohnutí. V tichosti snímám ze špagátu podél zdi sušené ropuší kůže a ukládám je na kupku. S brzkým kuropěním ulehám ke spánku souběžně s kostnatými hnáty umrlce na vedlejší pryčně, jež se rýsují pod plátnem. V pološeru pozvolna svírám víčka a přesouvám se do říše snů.
Tak, jako ostatně pokaždé, když mne přemůže dřímota, ocitám se uprostřed dobře známého výjevu - v samém centru mučivé vzpomínky z dob dávno minulých. Z časů, které se mi nesmazatelně otiskly do paměti jako bolestivý cejch.
Klečel jsem tehdy na kolenou v samém srdci kostela; v třesoucích se rukou mě tížilo bezvládné dívčí tělíčko. Má milovaná dcerka odešla z tohoto světa za zcela neznámých příčin přímo uprostřed mše. Z vytřeštěných očí řinuly se mi potoky slz a zoufale snažil jsem se na chladnoucím dívčím hrdélku nahmatat puls. Bezduché panenky se protočily kamsi ke stropu a droboučká hruď se již nezachvěla ani jedenkrát.
"To děvče je snad opravdu mrtvo," sykl kdosi.
Veškeré pohledy se vytřeštěně upínaly k tomu hroznému neštěstí, ale žádný z nich nedokázal odvrátit krutou pravdu. Byla navždy pryč.
"Otče!" vydral se z mých žalem pokřivených úst srdceryvný výkřik, "proč jsi mě opustil? Co jsem ti udělal? Proč jsi nás takto ztrestal? Proč?"
Hřmotný zvuk mého hlasu odrážel se od kostelních stěn a působil táhlou, drásavě sklíčenou ozvěnu.
"Proč?" zařezávalo se mé sténání přítomným až do morku kostí.
"Svěřil jsem naše duše do rukou Bohu a on je předhodil ďáblu! Jako kus masa! Budiž navěky proklet!" vynesly mé rty onen zvrácený rozsudek.
V nastalém tichu přistoupil ke mně otřesený farář a vlídným hlasem pravil: "Synu, byla to Boží vůle. Nechť je jí nebe milostivo. Satan pro její duši jistě nepřijde. Satan je poražený. Modleme se za ni."
"Nestrávím už ani minutu života modlitbou," odvětil jsem zahořkle a se zesnulou dcerou v náručí opustil chrám navždy.
S trhnutím procitám a ihned vyskakuji na pohublé údy. Tma je již opět na spadnutí a z dáli sem doléhá slabý dozvuk hřmění. Mé čekání se chýlí k závěru. Přišel čas.
Na hornatém výčnělku zdobeném třinácterem bludných balvanů stanul jsem odhodlán a připraven. Zažehávám směsici zhoubných bylin a vdechuji čpavé výpary, jež mne obklopují. Se zaujetím pohlížím na šedavý vzdušný vír nad svou hlavou a zřítelnice se vzrušením roztahují v rytmu dunění nedaleké bouře. Patosem obestřený hlas odříkává slabiku za slabikou zapovězené magické formule, které běžný smrtelník neopovážil by se ve strachu vyslovit. Rozkrývám zapáchající ranec naditý zčernalými fragmenty lidského těla. V enochiánské řeči promlouvám k pozůstatkům a po hmatu vychutnávám jejich záhyby a hrany. Blesk udeří do nedaleké sosny. Lomoz se stupňuje. Roztřeseně prořezávám dýkou žílu na pravici a nechávám krev odkapávat na hromádku kostí. Záhy uchopím dceřinu lebku, rudými krůpějemi celou potřísněnou, a zdvihám ji do výše.
S tváří staženou do zrůdné grimasy snažím se překřičet sílící burácení hromu: "Věrně jsem tobě po věky sloužil! Věrně jsem tobě svůj osud svěřoval! Jak ses mi za mnou náklonnost odvděčil? Připravils mne o mé jediné dítě! Pohrdám tebou! Nenávidím tě! Proklínám tvou lehkomyslnost, proklínám tvé činy, proklínám tebe nastokrát! A toto je má msta! Že prý je pán temnot poražen? Nikdo není poražen!"
Šílený řehot dere se ze staženého hrdla. Zahořely plameny v odlesku mých zraků. S uspokojením sleduji výjev, jenž se přede mnou rozevírá. Všemocný živel chtivě olizuje lidská obydlí na horizontu. K nebesům stoupá ohyzdný beztvarý kolos a zmocňuje se bran Edenu. Monstrózními pažemi ovíjí tu říši nekonečné zrady a falše a stahuje ji do svého chřtánu. Přijal můj dar - svět, který mu právem náleží.

Děkuji za přečtení. Pokud se líbilo, jistě zanechte komentář. Jakékoli jiné přípomínky také přijdou vhod - chci se zlepšovat. Povídkám tohoto rázu se hodlám více věnovat a uvítám tedy jakýkoli názor.

6 Necrodových témat ke konverzaci

16. listopadu 2016 v 16:24 | Necrodes |  O mně
Jakmile jsem spatřil téma týdne, bylo mi ihned jasné, že si nemohu odpustit zkazit pár čistých dušiček. Jak si jistě mnozí z Vás stihli povšimnout, mám trochu svérázný styl, image a také humor. Jako silný asociál jsem míval dříve problém účastnit se různých společenských aktivit a sešlostí. Bohužel se tomu v životě nedá tak úplně vyhnout a tak bylo na mě, jak si tyto nutnosti trochu zpříjemnit.
Není nic zábavnějšího, než jak ve škrobené společnosti na různých formálních setkáních, tak v partě takzvaných "normálních" lidí z ničeho nic nadhodit to nejvíce tabuizované téma, jaké člověka v tu chvíli napadne. Musí samozřejmě počítat s tím, že se nejspíš setká s jistým opovržením a nepochopením, nicméně ze zkušenosti musím říct, že to za to stojí. První šokovaná reakce Vám jistě vykouzlí úsměv na tváři. A o to je úspěch lepší! Vypadáte jako ještě větší magor, no ne?
Ať tak či tak, lidé obvykle nevědí, jak mají správně reagovat, a tak se můžete malou chvíli kochat tím, jak jste je vyvedli z míry.
Zde pro Vás mám tedy seznam několika mých vlastních oblíbených témat, která rozproudí tento, dalo by se říct, sociální experiment jako nic:


1. "PŘEMÝŠLELI JSTE NĚKDY O TOM, PROČ GAYOVÉ NETOČÍ TAK ČASTO FEKAL PORNO?" Ale skutečně...Proč? Ve snaze najít něco velice odpudivého (abych sám sobě dokázal, že mé nechutenství úplně nevyhaslo) jsem pátral po homosexuální pornografii v sekci fekal. Jak se zdá, většinou se tomu věnují lesbičky. Čím to je?

2. "KDYŽ MI AMPUTUJÍ TŘEBA RUKU, MYSLÍTE, ŽE SI JI PAK MŮŽU NECHAT NA PAMÁTKU?" Tohle by mě skutečně zajímalo. Je mi jasné, že se amputované končetiny (třeba s infekcí) ihned likvidují, nicméně pokud bych o svoji ruku stál, měli by mi ji dát, ne? Je přeci moje! Chci si ji vystavit na poličku!

3. "TIP PRO DÁMY: PROSTITUTKY NEMUSÍ PLATIT DANĚ!" Třebaže je prostituce nejstarším řemeslem a v České republice je tolerována (nehraničí-li s obchodováním s lidmi), není vedena jako skutečné zaměstnání. Prostitutky tedy neodvádějí ze svého zisku žádné daně!

4. "MYSLÍTE, ŽE KDYŽ SI ČLOVĚK STRČÍ PÁREK DO KONEČNÍKU, JE MOŽNÉ HO NAKRÁJET SVĚRAČEM?" Ověřitelný dotaz, nicméně odpověď nehodlám zatím zjišťovat vlastním experimentem. Zas tak moc mě to nezajímá. Ale téma k diskuzi je to skvělé!

5. "VĚDĚLI JSTE, ŽE VAŘENÝ MOZEK MÁ PODOBNOU KONZISTENCI JAKO SÝROVÁ POMAZÁNKA?" Tedy...Tohle jsem si sám ověřil. Jednoho krásného dne jsem našel v lese mršinu srnky a zatoužil jsem mít její lebku na poličce. Prvně jsem ji musel zbavit tkáně a červů a pak, aby maso šlo snadno dolů, jsem celou hlavu vyvařil v hrnci. Mozek si tam hnít přeci nenechám, tak jsem ho musel vydlabat. A skutečně... Působí úplně jako sýrová pomazánka!

6. "CO BYSTE ŘEKLI, CÍTÍ SE ČLOVĚK, KDYŽ HOŘÍ?" Ano, když se někdo zapálí, je to samozřejmě dost cítit, ale správnou otázkou je, jestli jeho ostatní smysly nejsou značně potlačeny následkem náhlého vzplanutí. Přes bolest pak člověk nemusí vnímat něco tak irelevantního, jako jsou pachy...


To bylo tedy něco k zamyšlení. Doufám, že jsem Vás neodradil, jinak jsem (v rámci možností) v pohodě. Což lidé, které takovouto otázkou zaskočíte, k mému potěšení většinou nejsou.

Moc světel

15. listopadu 2016 v 17:33 | Necrodes |  Fotografie