Červenec 2017

Phallus impudicus

17. července 2017 v 19:01 | Necrodes |  Fotografie

"Tady se všechno může stát
u hraničních čar.
Jako Smrž zapáchá,
má falusoidní tvar.
I sám Karel Kavina
k jídlu si ho dal.
Pak ho našli v rozkladu
u Žlutických skal,"

zpívá o této houbě Tomáš Kohout alias Necrocock ve stejnojmenné písni. Především kvůli němu se hadovka smrdutá také dostala do středu mého zájmu při návštěvách lesů. Její mrtvolný zápach vábící lačné mouchy, pozoruhodná, pro trypofobika jistě silně znepokojivá struktura nohy a zeleným blanitým potahem přektrytý klobouk působí na všechny smysly velice charakteristickou temnou, pro někoho až odpudivou aurou - ne nepodobnou blízkosti zvířecí zdechliny.

Je s podivem, že přes to všechno je hadovka v jistém stádiu vývoje poživatelná. Ano, už mě znáte a tušíte správně.
Nasbíral jsem několik "vajíček hadovky" - budoucích plodnic ve vajíčkovité pochvě a rozhodl se zkusit, co to udělá. Po rozříznutí a odstranění povlaku a tlusté rosolovité vrstvy dostaneme zelený zárodek budoucího sliznatého klobouku. A přesně ten se jistými gurmány smaží v trojobalu a konzumuje.
Musím řict, že to byl lehce nejistý krok do neznáma, nicméně výsledek byl průměrný. Žádný ožehavě fantastický požitek se nedostavil, ale nebylo to ani špatné. Minimálně se tím vajíčka hadovky dostala na můj seznam sbíratelných hub a za tu zkušenost jsem rád.
A co vy? Dali byste si?

Šum v éteru

12. července 2017 v 13:26 | Necrodes |  Kresby a malby

The Devil's Fruit

9. července 2017 v 16:53 | Necrodes |  Kresby a malby


Bílá měkká tužka, inspirováno potisky od BlackCraft Cult.

Postmortem

8. července 2017 v 22:38 | Necrodes |  Kresby a malby

Rudo-zelená kráska

5. července 2017 v 0:15 | Necrodes |  Povídky
Kroky duní pustou chodbou. Mužík v dlouhém bílém plášti si to štráduje prostředkem koridoru, až mu brady nadskakují. Kouká na hodinky. Poblikávající zářivka, již právě minul, odhalila na zlomek sekundy drobný ciferník ukazující něco kolem půl osmé večerní. K další zářivce zbývá ještě deset kroků. Přesně se to dozví za chvíli.
Už ji přivezli. Už ji skládají na stůl. Přidržují hlavu. Velkou, těžkou a tak nějak pochybně držící. Šklebí se to na něj už z dálky. Pěkná šleha, jen co je pravda; přímo přes krkavice. Černá díra už se přímo třese na to spolknout jeho čas.
Nechali ho tam o samotě. Rudo-zelená kráska, dobře stavěná. Jak by to řekla ona? Ach ano, má těžké kosti. Barokní figura. Taková horda studený hladký kaše. A hlavně bílý. Hned by si plácnul.
Ulízne si vlasy, zatáhne bradu. Jaký by to byl profesionál? Trochu mastičky pod nos; rukavice kloužou snad samy po těch létech. Sahá pro Polaroid.
Bože, pořád to z ní teče. Tu jámu až jako poslední - nejlepší na konec. Kebule pěkně uhrovitá. Rypáček trochu nahoru. Neteklo ti do něj, holčino? Dívá se do stropu slepýma očima. Posthumní kal, ta dobře známá mázdra udělala svoje. Vlasy - chomáč limetkové zelené slepenej krví. Ten náznak kníru si už naštěstí nebarvila. Dneska už rtěnku nepotřebovala - rtíky rudý jak princezna. Nebýt těch muších strusek uvnitř, člověk by jí to i věřil. Vyfotit to radši dvakrát. Cvak. Cvak.
Propast jak Macocha, úplnej kráter. Roztáhne ji násilím. Vida, netopýři nevyletěli. Zato je vidět až do žaludku. Copak jsi měla k obědu? Půlku školního bufetu? Dobře, tak třetinu. Cvak. Zašije to potom.
Zneužití? Sotva, ale podívat se musí. Stanul až tam dole u nohou, unaveně oddechuje. Na ciferníku skoro osm večer.
Prvně se jí dotkne. Vždycky to čeká, ale oklepe se stejně. Algor mortis padá rychle - jak jinovatka k ránu. I tak se ale co nevidět zapotí. Údy nechtějí povolit. Kataleptická strnulost je mrcha, to už ví dávno. Oba vchody se schovávají někde v roští. Docela nenápadně, jako zajíček schoulený v pelechu.
Mužík sebou trochu škubne, zaznamenal pohyb. Nic neobvyklého - svěrač pracuje. Chtělo to víc mastičky. Jde otevřít okno.
Studená podzimní noc navála na parapet listí. Výhled na verandu vlastního domu tam ve tmě se trochu tetelí, jak uniká teplo do chladné noci. Světlo v pokoji se rozsvítilo. Fakan konečně dorazil. Mužík nasupeně funí. Celý dva dny se ten spratek neukázal. Čas to tu dodělat a jít ho seřezat.
Došourá se zpátky. Z konečníku cosi vyplavalo. Kulička linkovanýho papíru. Rozbaluje. Čeká trochu koksu.
Na ústřižek jen někdo naškrábal propiskou pár kosočtverců. "Si na řadě," dí věta uprostřed.
"To my všichni," uchechtne se mužík a šátrá volnou rukou po Polaroidu. Cvak.

Rafičky ukazují čtvrt na deset, když stane ve dveřích. Kabát zrosený večerním oparem odloží na věšák a zamíří potvrdit své obavy. Zeď u toalety se třpytí drobty zvratků. Prázdná láhev - nechce zjišťovat od čeho - leží pod stolem v kuchyni. Na lince dřepí jeho největší omyl a potahuje z brka kdovíco. Snad trávu. Pod nosem má ještě mastičku, takže nedokáže říct, čím přesně mu jeho adoptovaný poklad udí nábytek.
"Kdes byl?" začne po minutě napjatého ticha, "Měl jsem strach. Víš, co našli u tvý školy za konťákama?"
"Jestli ne tuhou čůzu, pak už nevim."
"Někdo ji podřezal. Potlouká se tu takovej magor a ty se plácáš kdovíkde! Dva dny o tobě nic nevím! Pak se vrátíš ožralej jak dobytek a čekáš, že tě přivítám s otevřenou náručí? To ses ale přepočítal. Tentokrát už poletíš rovnou do pasťáku a tam už si tě srovnaj!"
Dlouhou dobu si hledí přímo do očí. Jedna strana vztekle, téměř nepříčetně, druhá nezúčastněně, dokonce snad výsměšně. Seskočil z linky. Měří už o hlavu víc než ten drobný upachtěný tlouštík, co ho před lety přijal za vlastního.
"Hovno uděláš," zasyčí mladík svíraje cosi v ruce, "našel jsi můj vzkaz, ne?"


Ano, chápu, že jsem cvok, ale i tak budu rád za komentáře a všechny postřehy. Díky! :)

Jedna mršina pro zlepšení dne

2. července 2017 v 22:34 | Necrodes |  Fotografie
Dnešní nález. Srna sražená vlakem - podle hmyzu druhá sukcesní vlna. Spokojenost dovršilo, když Necrodes našel i Necroda. A samozřejmě pár kousků na doplnění sbírky. Mors principium est!