Leden 2018

Ztracené oko

21. ledna 2018 v 17:42 | Necrodes |  Kresby a malby

První domácí pokus o malbu. Tempery na plátně 24 x 18 cm.

Poselství ulic

18. ledna 2018 v 22:26 | Necrodes |  Nonsens aneb Ztráta času

Tu vám takhle jednou chodím po městě. Je to město dobře mi známé, léta mým rodištěm zvané a prošmejděné jaksepatří. Nevelké město s nevelkými domy, nevelkými lidmi s nevelkými příjmy a věhlasu taktéž nevelkého. Takové drobné, pitoreskní sídlo jednoho zcela nepodstatného a celkově vlastně vůbec nezajímavého človíčka, co se rád prochází.
No a tu se vám tedy takhle jednou procházím. Mám namířeno napřímo ulicí V Úžlabinách, která se táhne dobrých sto metrů rovně, jako podle pravítka. Uctivě pozdravím taxikáře, který právě zastavil se svým vozem na rohu a kterého věrně poznávám, neboť mne kdysi vezl při průtrži mračen na důležité jednání. Mluvili jsme spolu po celou cestu. Já mluvil o svém jednání, a pak mluvil on. To vám byl tuze zajímavý člověk. Stěží vypovědět!
Taxikář mne rovněž pozdravil a já zabočil vpravo, do ulice A. Muchy. Pěkná to ulice, skutečně pěkná, to mi věřte. Taková úhledná, nepatrně oble vedená, uhýbající v tom správném místě, tím správným způsobem. Pastva pro oči! Stejně jako útlá slečna postávající před zdejším květinářstvím, se zalíbením pohlížející na koflík barevných karafiátů. Také jsem se za ní ohlédl a pevně se rozhodl. Ohlédnu se ještě jednou!
To už jsem však nestihl, neboť jsem právě zabočil vpravo do ulice Pod Břízkami. Taková nanicovatá ulička o délce téměř sto metrů! Jediná pozoruhodná maličkost na ní byla - totiž že ji skutečně lemovaly stromy. A shodou okolností, nebo také ne, to byly břízky. Jedna právě ztratila list, když jsem ji míjel, a já pozorně sledoval, jak ten list dlouze krouží ovzduším a přemýšlel, nezačíná-li podzim.
Mou myšlenku přerušila odbočka vpravo, do ulice Váchalovy. Ihned mě udeřil do nosu nepříjemný zápach močoviny a kdoví, čeho ještě. Ulice to nebyla právě pěkná, troufl bych si říci, že dokonce nepěkná. Lemovala ji spousta ošuntělých výklenků a omítka zdejších fasád se jen drolila. Jakási žena křičela z okna neslušná slova na skupinu špinavých dětí, jež po sobě vrhaly uhlím a pletly se mi pod nohama.
Prošel jsem svižným krokem a zahnul vpravo do ulice V Úžlabinách, která se táhne rovně dobrých sto metrů. Zvolním krok přiměřeně, abych se stihl na rohu poklonit svému starému známému taxikáři, který mne takhle jednou vezl při průtrži mračen na důležité jednání. To vám byl tuze zajímavý člověk a právě měl polední přestávku a pojídal housku s játrovou paštikou. Zřejmě proto mi můj vřelý pozdrav neoplatil a spokojil se s pouhým pohledem z očí do očí, jak to dělají praví muži.
To jsem byl z toho milého chlapíka v takovém rozpoložení, že když jsem se otočil vpravo a spatřil ulici A. Muchy, počal jsem si vesele notovat. Není divu! Pěkná to ulice, skutečně pěkná, to mi věřte. Taková úhledná, nepatrně oble vedená, uhýbající v tom správném místě, tím správným způsobem. Pastva pro oči! A tou také byla i slečna, jež se právě nahýbala nad okrasnými liliemi před zdejším květinářstvím a také k nim nejednou jemně přičichla. Ohlédl jsem se a byl jsem náhle zcela rozněžněn.
Vpravo v ulici Pod Břízkami, kde jsem se posléze ocitl, mne ovšem ovanula krušná podzimní atmosféra. Byla to taková nanicovatá ulička o délce téměř sto metrů, kdoví zda úmyslně osázená břízkami, a já po cestě nostalgicky pohlížel na opuštěný lístek, třepotající se na chladné silnici.
Mým chmurám nepřinesla nic dobrého ani následující Váchalova ulice, jež mne čekala vpravo. Ulice to totiž nebyla právě pěkná, troufl bych si říci, že dokonce nepěkná. A její nepopsatelnou mizérii, která čišela z každého koutu, zvláště z mnoha ošuntělých výklenků, jen podtrhávala rozlícená žena tlukoucí prkénkem jednoho z malých darebáků, který jí podle všeho vhodil do okna kus uhlí.
Můj pocit spravila až ulice v Úžlabinách, kam jsem se vydal odbočkou vpravo a kde jsem také natrefil svého známého taxikáře, který mě jednou vezl při průtrži mračen na jedno jednání, mimochodem velice důležité. Pozdravil jsem tohoto nesmírně zajímavého chlapíka a doufal v obdobnou zdvořilost i od něj, ta se ovšem nedostavila. Pouze si mne změřil nepochopitelně podivným pohledem a nastoupil do svého vozu.
Zabočím tedy do ulice A. Muchy, která mne vždy překvapí, neboť svou úhledností a tvary vůbec neodpovídá celkovému architektonickému vzezření města. Je to město dobře mi známé, léta mým rodištěm zvané a prošmejděné jaksepatří, ale stále nepoznané. Nepoznané dokonce ani jedním zcela nepodstatným a celkově vlastně vůbec nezajímavým človíčkem, co se rád prochází.
Co jsem se totiž tím městem nachodil, do stejné ulice jsem jaktěživ nepřišel. A pak že svět je malej!


Můj první pokus o surrealistický text, inspirovaný ruským spisovatelem Daniilem Charmsem, kterého jsem si v poslední době zamiloval.

Oči andělů

12. ledna 2018 v 21:00 | Necrodes |  Povídky
Pět minut po druhé hodině ranní a Opařany jsou zase na nohou. Ve vestibulu se svítí; halou se nese podrážděný šum. Hlídač si nervózně přejíždí rukávem po oroseném čele.
"Nezdá se vám, pane Vondrka," syčí plešatý dlouhán s obroučkami autoritativně posazenými na špičce nosu, "že vám toho poslední dobou uniká už příliš?"
Zábavný dvojsmysl, pomyslí si doktor Plíhal, přesto však nedá svým mimickým svalům pohov. Zírá na hlídače ještě dobrou minutu jako vysoký káravý prst.
Ten chlap by se měl léčit sám, napadne Vondrkovi, oči ovšem nechává pokorně shlížet ke špičkám svých bot.
"Pacient, který se tu vaší zásluhou dnes nenachází," cedí Plíhal slova a listuje ve spisu, "je naštěstí podle posudku naprosto neškodný šestnáctiletý mladík. Diagnostikována mu byla lehká mentální retardace, ADHD a klinická endogenní deprese. Tím se, pane Vondrka, ale nijak nepolehčuje vážnost vašeho pochybení. Pokud chlapce nenajdeme během nadcházejících čtyřiadvaceti hodin, může dojít k vážným komplikacím jeho zdravotního stavu. Doufám, že si uvědomujete, jaké důsledky z vašeho lehkovážného počínání mohu vyvozovat."
Poslední ostrý pohled a kroky mizí v halasu přilehlé chodby. Ach bože, půlka se jich zase probudila.

Svítá. Dalibor má svítání rád. Každý den chodí před svítáním k oknu. Dokonce i dnes. Za oknem rychlíku se míhají holé stromy v mlžném oparu. První, vzácné paprsky pableskují jako podzimní ohníčky mezi větvemi a lesknou se v kapkách na skle. Dalibor zasténá. Ví, že tam někde je.
"Kam čumíš?" klne mu rozčilený vrstevník a souká se kolem něj uličkou.
"Ty jsi Bůh?" ruka se vmrští a zachytí rukáv.
"Co? Ne, ty vole," vytrhne se rukáv a mizí v kupé.
Tvář se ještě přitiskne na posuvné dveře. Kontroluje spící pasažéry. Vrstevník usedá, podrážděně se mračí - není to Bůh. Dalibor se odvrátí a smutně pokračuje směrem k zadní části nápravy.
"Ty jsi Bůh?"
"Cože?" zmatený výraz, "To mluvíš na mě?"
"Mluvíš. Ty jsi Bůh?"
"Nejsem," úšklebek, "zeptej se toho naproti."
Naproti sedí dlouhovlasý zjev. Černé tričko, vysoké boty - Dalibor zajásá:
"Tak ty jsi Bůh?"
Mladík zdvihá oči. Prohlíží si kulatou tvář a zkažené přední zuby. Na batoh mu ukápne slina.
"Nejsem Bůh," pohlédne pobaveně za Daliborova záda.
"To je spíš Satan!" dusí se smíchy první oslovený.
"Ty jsi Satan?" další slina.
"Jo. Chytám tady na zemi zlý lidi a stahuju si je k sobě do pekla."
"A tam jim ukusuje hlavy," vyprskne ten první.
"Ty nejsi Satan! Nemáš rohy," šišlá Dalibor.
"Ale jo!" nedá se mladík. "Ty si nasazuju jenom v pekle. Takhle by mě všichni poznali. Ale nikomu to o mně neříkej! Bude to naše tajemství, viď že jo?"
"Takže jsi Satan? Vem si do pekla Jelínka. Jelínek mi nadává. Vem si ho do pekla. Jmenuje se Jelínek. Uděláš to? Uděláš to?"
"Jasně, kámo, píšu si ho."
"Díky. Jmenuje se Jelínek. Díky. Kde je Bůh?" sevření, "Kde je Bůh?"
Mladík vyprostí paži, pohodí tmavou hřívou a odhalí řetízek s pěticípou hvězdou, který se mu komíhá na krku: "Bůh je mrtvý."

Dalibor vystoupil na následující zastávce. Sedí na lavičce a mne si prokřehlé prsty. Bůh není mrtvý. Nemůže být mrtvý. Nekonal se žádný pohřeb.
Slunce na něj pomrkává zpoza neurčitých spletenců par. Nehřeje, ale jako by říkalo, nevěš hlavu, najdeš ho.
A tu si všimne drobné postavičky v tlustém kabátě, pohupující se na chladem ztuhlých údech. Nožky jako párátka, botičky lesklé a jako ze škatulky. Tvář zračí trochu nepřítomný výraz, ale drobná vrásčitá ústa mluví řečí přátelskou. Odvážně oslovují nevraživé skupiny chodců.
Co to jen říkala? Dalibor zvědavě naslouchá. Netrvá dlouho a je si jist. Lavička osamí.

Bachratý hrnek s ovocným čajem tak krásně voní. Připomíná chlapci léto, vycházky a houpačku v květinové zahradě; štěbetání ptáků, vodu a lepkavé kuličky lopuchu, co se chytají do vlasů - všechno, co má tak rád. Cítí se tu příjemně.
Stůl je potažen žlutým krajkovým ubrusem a hostí - kromě bachratého hrnku - časopis s veselými lidmi na obálce. Dalibor si ho konečně může prohlédnout, když ho žena poprvé dala z ruky. Proč ho tam venku nikdo nechtěl?
"Chvilku počkej, ať se neopaříš," paní starostlivě zamíchá Daliborovi čaj. Ten však jakoby již neexistoval.
"To je Bůh?" ptá se nedočkavě chlapec a zapíchne prst do barevného obrázku na úvodní straně.
"Tohle?" usmívá se žena. "Ne, ten člověk není Bůh, ale má Boha v srdci."
Dalibor si vyjeveně ukáže na hruď.
"Ano. Pán žije v srdcích nás všech. Zajímáš se o Boha?"
"Bůh," přikývne Dalibor nadšeně.
"A znáš jeho pravé jméno?"
"Bůh."
"Jmenuje se Jehova, hochu," pohladí žena Daliborovu zaťatou pěst. "Jehova."
Dalibor už se bachratého hrnku nedotkne.

Na ulici je hůř, ale nač ztrácet čas? Ví, že tam někde je. Ten, kterého hledá a žádný jiný. A že žije.
Z úvah ho vytrhne hluboký drmolivý hlas: "Nemáš dvacet korun?"
"Bůh?"
"Dvacet korun!"
"Ty jsi Bůh?"
"Co to meleš?" huhňá špinavá kopa hadrů a zvedá se ze země. "Potřebuju dvacet korun. Na autobus je potřebuju. Máš dvacet korun?"
"Bůh?" zmatený výraz. K chlapci se nese štiplavý, kyselý odér.
"Dvacet korun. Nekoupím si chlast, potřebuju na autobus," mele kopa hadrů a vrávorá směrem k vyjevenému páru očí.
"Kde je Bůh?" nedá se Dalibor.
"To já nevím! Asi někde v prdeli, jinak by se o mě postaral. Hele, měl jsem kámoše a ten zas viděl anděly. Mi to řek, než ho naložili."
"Kde je?"
"Exnul. Prej andělé, vole. Ještě se smál, že ho vedou za Bohem. Snůška keců. Takhle on blábolil často. Nemáš aspoň cigáro?"
"Andělé odvedou?" Dalibor zvedá ze země vajgl a natahuje ruku. "Cigáro. Andělé odvedou? Kde najdu andělé?"
Kopa hadrů se rozkašle. Chrchel přistane na mříži od kanálu: "Ty máš v hlavě asi dost vymeteno, co?"
"Kde najdu andělé?" nepřestane naléhat. Myslí to vážně.

Těžká honosná vrata na tah zareagují. Ve škvíře se objeví rozježená hlava a podezřívavě mžourá do přítmí. Kostel zeje prázdnotou.
Vevnitř není o moc tepleji, naštěstí tu však nefouká. Dalibor se chvěje chladem, ale také vzrušením. Našel to. Tak tady bydlí andělé.
"Andělé!" opakuje ozvěna v chrámové lodi. "Andělé, andělé, andělé!"
Dalibor zůstává s tváří obrácenou vzhůru. Přešlapuje. Strop je tak podivně vysoko a točí se. Člověku by se z té podívané až zamotala hlava.
"Anděléé!" opíše ještě naposledy otočku kolem své osy, než padne vyčerpáním na všechny čtyři. Znova pohlédne vzhůru. Strop se uklidnil, třebaže se ještě nepatrně houpe. Jsou na něm nějaké obrázky.
Fresky a vitráže, barokní sošky a plastiky - to všechno jakoby se snažilo něco sdělit. To budou oni. Celou věčnost tady čekali jenom na něj.
Andělé, kamenní andělé, andělé s mrtvýma očima. Nepohnou se ani o píď. Až do naprosté tmy se nepohnou ani o píď. Ani o píď.
Dalibor si našel zaprášený kout, odkud je může nerušeně pozorovat. Klapání kroků, které se tu a tam vynoří z nicoty, nevykazuje známky vyrušení. Ani tlumené promluvy, ani monotónní zvony, ani šramot zámků není poznamenán přítomností živého.
Dalibor je neviditelný. Ve své strnulosti se proměnil v další plačtivou sochu kostelních komnat. Černé mrákoty ho budou tížit až do rozbřesku.

"Chlapče?" šeptá hlas a ruka jemně zakvedlá s ramenem. "Chlapče? Co tu děláš?"
"Kde je Bůh?" úzké štěrbinky mezi víčky odhalí zarudlý, nechápavý pohled.
"Ty jsi tu spal? V noci ti musela být hrozná zima. Pověz, ty jsi odněkud utekl?"
"Kde je Bůh?"
"No tak, pojď se mnou, vezmu tě na faru. Zahřeješ se a povím ti, co budeš chtít."
Shrbený mužík uchopí Dalibora za ruku a vetchým krokem s ním zamíří kamsi přes přilehlé pozemky. Krusta jinovatky pokrývá snad vše kromě vyšlapané pěšinky a komína, nad nímž se tetelí rozehřátý vzduch. Od úst dvojici výdech co výdech prchá obláček dýmu.
"Cigáro," řekne Dalibor a myslí zase na anděly.
"Počkej zde, chlapče, a buď tu jako doma, já jdu dát vařit vodu," praví mužík, když se Dalibor usadí, a zmizí ve vedlejší místnosti. Dveře nechá otevřené.
"Dobré ráno, nerad ruším, ale v kostele jsem před chvílí objevil opuštěného chlapce. Domnívám se, že tam dokonce nocoval. Hovořil jsem s ním a… Víte, působí možná trochu… duševně chorý…," vykládá tlumeně do telefonu. "Nemá u sebe žádné doklady totožnosti, netuším, kde se tu vzal,…"
Dalibor klouže pohledem po stropě. Pak spočine na křížku nad futry. Povzdech. Tlustá masařka líně leze po zdi a rozehřívá si křídla. Ačkoli ji venku čeká jen smrtonosné bílo, zabzučí a narazí do skla. Neúnavně zápolí s neviditelnou překážkou. Světlo má moc. K místu, kde chlapec sedí, doznívá jen tichounké ťukání. Ťukání muší hlavy do okenní tabule.
Světlo, vzpomene si Dalibor na záři z nebes, vyobrazenou na stropní fresce. Přistoupí váhavě blíž.
Otevírá se mu výhled na běloskvoucí střechy a stříšky, vikýře, balkony, pavlače a úplně vzadu šedivé činžovní domy, zahalené v chomáči páry. Sotva slyšitelný hukot pouliční vřavy a spěchu všedního života jakoby vycházel z obřího akvária. Desítky nohou chvátají za svými cíli, nezastaví se, neposečkají ani na okamžik. A Bůh? Někde tam také musí být.
Dalibor zůstane stát jako opařený. S pootevřenými ústy shlíží na zjevení, které se z ničeho nic vynořilo zpoza telefonní budky na rohu. Tu tvář poznává, třebaže se s tou bytostí nikdy nesetkal. Ve chvíli, kdy dívka pohodila plavými vlasy a odhalila mu své líce, již nebylo pochyb. Ta hebká, třpytivá pleť jako z porcelánu, drobné rudé rty, rysy, jež nemohly patřit pozemskému stvoření - všechno si to pamatuje! Jen zraky, jež právě pohlédly jeho směrem, již nejsou mrtvé. Poznal je. Oči andělů. Oči živých andělů.
Když se farář vrátil do místnosti s konvicí čaje, chlapce nenašel. Mužíkovo volání se odpovědi nedočká.

"Tak kde je? Kde je, pusťte mě k němu!" huláká nepříčetně doktor Plíhal.
V sanitě je to hlava na hlavě. Uprostřed tlačenice leží kdosi na nosítkách. Opodál postává drobná vyděšená dívka a hystericky vzlyká:
"Šla jsem normálně přes přechod. Šla jsem na červenou, já spěchala! Nenapadlo mě, že ten kluk poběží za mnou! Co ho to popadlo? Přeběhla jsem, ale pak… Pak za sebou… Pak už jsem slyšela jenom tu hroznou ránu. Otočila jsem se a on už tam ležel. Já vůbec netuším, co ho to popadlo. Co to s ním je? Je v pořádku? Prosím vás, řekněte, že je v pořádku!"
Doktor Plíhal se protáhne do vozu. Po vrásčitém čele mu stéká uspěchaný pramínek.
"Jak mu je? Co se mu stalo?" opakuje rozčileně.
"Obávám se, pane," krčí rameny jeden ze záchranářů, "že ho ztrácíme. Dostal to přímo."
"Dalibore!" doktor se natáhne a naléhavě sevře chlapcovo zápěstí, "Dalibore!"
Daliborovi praskne u úst další krvavá bublina. Sotva znatelně pohne víčky.
"Andělé odvedou," bezhlesně pohybuje rty; šeptá, "andělé odvedou. Oči andělů. Světlo. Za Bohem. Našel jsem."
Ticho prořízne jediný ostrý tón. Je po všem.
Doktor Plíhal se vrátí k autu. Zřízenec ústavu mu vystoupí v ústrety. Provinilý výraz jakoby měl novu podobu. Vyzvídavé kývnutí.
"Pane Vondrka, zapalte mi, prosím."
"Špatný?"
Doktor Plíhal se opře o zavřený kufr. Ruka se mu třese, když poprvé potáhne. Takového ho hlídač nezná.
"Nebudu vás soudit. Nechci," prohodí doktor.
"Co se stalo?"
"Za celou dobu, co toho chlapce znám," vyfoukne kouř, "vlastně jsem nikdy nevěřil, že by se mohl zlepšit. Celou dobu ho trápila jen jedna hloupá otázka. Nic víc jakoby pro něj neexistovalo."
Zřízenec se zamračí. Snad se mu to zdálo, ale s doktorovým hlasem bylo cosi jinak.
"Co se stalo?" opakuje.
Doktor se zhluboka nadechne.
"Vlastně asi nic, já jen… Právě jsem viděl, jak se ten chlapec snad poprvé skutečně usmál," spěšně típne cigaretu a nasedne zpátky do vozu.

Spektrum smrti

9. ledna 2018 v 14:19 | Necrodes |  Kresby a malby

Rychlý pokus o zachycení části tlejícího zvířecího těla podle reálné předlohy. Akvarelové pastelky.

Moje hvězda aneb setkání s múzou

1. ledna 2018 v 19:45 | Necrodes |  Články na téma týdne
V noci jsem se setkal s múzou. Přinesl ji vánek otevřeným oknem. Nedokážu říct, co jsem měl v úmyslu, když jsem je za soumraku otevřel, jisté však je, že tak zůstalo po dlouhé hodiny, jež se líně ploužily rostoucí tmou.
Čerstvý vzduch, nasycený čímsi tajemným a čarokrásným už jen proto, že to nelze spatřit, hladil mne po tváři a obepínal mé tělo tak láskyplně, až si získal i mé myšlenky. Vznikaly a zanikaly tak přirozeně a snadno, až se mi hrudník vzrušením nepatrně chvěl, jak jsem tak stál a nasával do plic tu chladivou nicotu, co přicházela zvenčí.
V úplném tichu mě nohy nesly blíž, tam kde jsem stál prve a učinil ten zásadní krok - totiž otevřel okno. Býval bych se v tu chvíli jistě zase brzy vzpamatoval z toho počátečního rozmaru a dost možná bych je i zavřel, ale cosi mě přimělo zapřít se rukama o ledový parapet a na pár okamžiků se vyklonit ven. Možná jsem čekal, že se stane něco zásadního, že pochopím a konečně plně porozumím všemu tomu chaosu světa, jež mne obklopoval; nic takového se však nestalo.
Namísto toho přišla ona. Vynořila se jako duch z hutné černoty pod hvězdami a, ač se to zdálo v tu chvíli jakkoli neuvěřitelné a neočekávané, dotkla se mé paže. Třásla se jako osika, nikoli však strachy. Byl to nepopsatelně ladný třes, jako když se chvěje plamen zažehnuté svíce. Ona se však zdála poměrně studená a rozhodně tak nezářila. Spíše naopak. Tichá, temná dáma, hledající v bezútěšné podzimní noci něco teplého, co by zahřálo její zmrzlé srdce. A nalezla mě. Mě, jak tu tak stojím v dokořán otevřeném okně a zírám do noci.
Nedokázal jsem ze své společnice spustit oči. Byla to totiž ta nejkrásnější a nejtřpytivější družka, jakou jsem si v tu chvíli jen mohl přát. A byl jsem si jist, že je souzena jen a jen mně. Kdo jiný by také lépe ocenil její božskou přítomnost než já? Mé oči lačně hltaly její půvab a obdivovaly se skvostným barvám šatu, jímž byla oděna.
A ona se mě stále držela. Neuvěřitelné! Má hvězda, můj anděl strážný, má múza, tak dokonalá a nepřekonatelná, se držela mé ruky jako klíště. A já ji mohl se zatajeným dechem obdivovat dlouhé minuty napjatého mlčení. Byla jen moje.
Náhle mě zachvátila nedefinovatelná hrůza. Ve vteřině jsme se třásli oba. Trpká myšlenka se uhnízdila přímo v centru mé hlavy. Přišla jistota, že pokud ji nezastavím, kdykoli odejde. A právě proto jsem ji zabil.

K ránu, když paprsky pročísly křoviska před okny, ležela tam, kde jsem ji zanechal. Nehýbala se. Ale i tak byla krásná. Při denním světle snad ještě krásnější. Její vznešená křídla hrála všemi barvami. Uprostřed hrudi jí teď tkvěla hlavička tenkého špendlíku.

Pověsím si Tě nad postel, kde mi budeš nablízku, a pokaždé, když na Tebe pohlédnu, připomenu si naše první setkání. Budeš mou múzou, Ty, životem vykoupená, věčná vzpomínko!