Poselství ulic

18. ledna 2018 v 22:26 | Necrodes |  Povídky

Tu vám takhle jednou chodím po městě. Je to město dobře mi známé, léta mým rodištěm zvané a prošmejděné jaksepatří. Nevelké město s nevelkými domy, nevelkými lidmi s nevelkými příjmy a věhlasu taktéž nevelkého. Takové drobné, pitoreskní sídlo jednoho zcela nepodstatného a celkově vlastně vůbec nezajímavého človíčka, co se rád prochází.
No a tu se vám tedy takhle jednou procházím. Mám namířeno napřímo ulicí V Úžlabinách, která se táhne dobrých sto metrů rovně, jako podle pravítka. Uctivě pozdravím taxikáře, který právě zastavil se svým vozem na rohu a kterého věrně poznávám, neboť mne kdysi vezl při průtrži mračen na důležité jednání. Mluvili jsme spolu po celou cestu. Já mluvil o svém jednání, a pak mluvil on. To vám byl tuze zajímavý člověk. Stěží vypovědět!
Taxikář mne rovněž pozdravil a já zabočil vpravo, do ulice A. Muchy. Pěkná to ulice, skutečně pěkná, to mi věřte. Taková úhledná, nepatrně oble vedená, uhýbající v tom správném místě, tím správným způsobem. Pastva pro oči! Stejně jako útlá slečna postávající před zdejším květinářstvím, se zalíbením pohlížející na koflík barevných karafiátů. Také jsem se za ní ohlédl a pevně se rozhodl. Ohlédnu se ještě jednou!
To už jsem však nestihl, neboť jsem právě zabočil vpravo do ulice Pod Břízkami. Taková nanicovatá ulička o délce téměř sto metrů! Jediná pozoruhodná maličkost na ní byla - totiž že ji skutečně lemovaly stromy. A shodou okolností, nebo také ne, to byly břízky. Jedna právě ztratila list, když jsem ji míjel, a já pozorně sledoval, jak ten list dlouze krouží ovzduším a přemýšlel, nezačíná-li podzim.
Mou myšlenku přerušila odbočka vpravo, do ulice Váchalovy. Ihned mě udeřil do nosu nepříjemný zápach močoviny a kdoví, čeho ještě. Ulice to nebyla právě pěkná, troufl bych si říci, že dokonce nepěkná. Lemovala ji spousta ošuntělých výklenků a omítka zdejších fasád se jen drolila. Jakási žena křičela z okna neslušná slova na skupinu špinavých dětí, jež po sobě vrhaly uhlím a pletly se mi pod nohama.
Prošel jsem svižným krokem a zahnul vpravo do ulice V Úžlabinách, která se táhne rovně dobrých sto metrů. Zvolním krok přiměřeně, abych se stihl na rohu poklonit svému starému známému taxikáři, který mne takhle jednou vezl při průtrži mračen na důležité jednání. To vám byl tuze zajímavý člověk a právě měl polední přestávku a pojídal housku s játrovou paštikou. Zřejmě proto mi můj vřelý pozdrav neoplatil a spokojil se s pouhým pohledem z očí do očí, jak to dělají praví muži.
To jsem byl z toho milého chlapíka v takovém rozpoložení, že když jsem se otočil vpravo a spatřil ulici A. Muchy, počal jsem si vesele notovat. Není divu! Pěkná to ulice, skutečně pěkná, to mi věřte. Taková úhledná, nepatrně oble vedená, uhýbající v tom správném místě, tím správným způsobem. Pastva pro oči! A tou také byla i slečna, jež se právě nahýbala nad okrasnými liliemi před zdejším květinářstvím a také k nim nejednou jemně přičichla. Ohlédl jsem se a byl jsem náhle zcela rozněžněn.
Vpravo v ulici Pod Břízkami, kde jsem se posléze ocitl, mne ovšem ovanula krušná podzimní atmosféra. Byla to taková nanicovatá ulička o délce téměř sto metrů, kdoví zda úmyslně osázená břízkami, a já po cestě nostalgicky pohlížel na opuštěný lístek, třepotající se na chladné silnici.
Mým chmurám nepřinesla nic dobrého ani následující Váchalova ulice, jež mne čekala vpravo. Ulice to totiž nebyla právě pěkná, troufl bych si říci, že dokonce nepěkná. A její nepopsatelnou mizérii, která čišela z každého koutu, zvláště z mnoha ošuntělých výklenků, jen podtrhávala rozlícená žena tlukoucí prkénkem jednoho z malých darebáků, který jí podle všeho vhodil do okna kus uhlí.
Můj pocit spravila až ulice v Úžlabinách, kam jsem se vydal odbočkou vpravo a kde jsem také natrefil svého známého taxikáře, který mě jednou vezl při průtrži mračen na jedno jednání, mimochodem velice důležité. Pozdravil jsem tohoto nesmírně zajímavého chlapíka a doufal v obdobnou zdvořilost i od něj, ta se ovšem nedostavila. Pouze si mne změřil nepochopitelně podivným pohledem a nastoupil do svého vozu.
Zabočím tedy do ulice A. Muchy, která mne vždy překvapí, neboť svou úhledností a tvary vůbec neodpovídá celkovému architektonickému vzezření města. Je to město dobře mi známé, léta mým rodištěm zvané a prošmejděné jaksepatří, ale stále nepoznané. Nepoznané dokonce ani jedním zcela nepodstatným a celkově vlastně vůbec nezajímavým človíčkem, co se rád prochází.
Co jsem se totiž tím městem nachodil, do stejné ulice jsem jaktěživ nepřišel. A pak že svět je malej!


Můj první pokus o surrealistický text, inspirovaný ruským spisovatelem Daniilem Charmsem, kterého jsem si v poslední době zamiloval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. ledna 2018 v 19:58 | Reagovat

Vracím se ze tvých slov, jako z brány do jiného světa, naplněná ovzduším každé z ulic, podobných snu, který se mi dokola přehrává v hlavě, jako kazeta oplývající nadměrným množstvím energie. Mockrát děkuji za tento výlet. :)

2 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 21. ledna 2018 v 17:31 | Reagovat

[1]: A já děkuji za tvou návštěvu na mých cestách. To abych se zase brzy někam "vydal". :D

3 smartly smartly | Včera v 12:30 | Reagovat

Až sa v jednom neveľkom meste bude jedna neveľká ulička volať Necrodesova, dúfam, že bude krajšia ako tá Váchalova.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama