Pokojíček bez oken

27. června 2018 v 17:02 | Necrodes |  Povídky
Pod prahem je divná škvíra. Nikdo si jí dosud nevšiml nebo jí alespoň nevěnoval pozornost. Až ona. Vložila do mezery čtyři prsty a přejela jimi po roztřepené hraně. Zadřela si třísku. Nevadí. Hlavně, že přestane vrzání, až se to podloží. Jen trochu odrolovat koberec a zabrat.
Zjevil se poklop a pod ním černočerná jáma vedoucí kamsi do podzemí. Schody polyká nenasytná tma. Údiv jako by opanoval celou síň. A tam dole je to mrtvé, ledové a nevraživé.
Lesklá moucha zabzučí a škrtne jí o levé ucho. Tak odtud se ty potvory rojí! Přehodí přes sebe větrovku a natáhne se po baterce. Zbytečně. To se podívejme, vedou tam kabely! Sáhne po vypínači po straně kobky a začne sestupovat - už trochu sebejistěji.
Kašle. Její stopy v prachu jsou až výmluvně hluboké. Pramének slin vklouzl do dýchací trubice. Lapá po dechu. Musí se uklidnit a nepraštit se u toho do hlavy. Polknout. Soustředit se na nějaký detail. Vedle žlutavé žárovky se třepotá můra. Osenice. A má společnost - rázem přibude další blýskavý chumel uhlově černých much. Honí se navzájem, kličkují, vrážejí do sebe a u toho zuřivě bzučí. Vidí je zamlženě, jak se jí slzy vedraly do očí. O to odpornější podívaná. Láteřící těkavé fleky ve vzduchu.
Už přestala sípat a protírajíc si zraky postupuje dál. Skoro začíná litovat, že sem neposlala manžela. Ten by si pavučiny ve vlasech tak nebral. Ale co. Zvědavost se malých tkalců nebojí. A dveře s klíčem v zámku tam pod schody jsou pro ni až příliš atraktivní.
Moc špíny. Kliku zmáčkla loktem.

Na nozdry zaútočí štiplavá zatuchlost. Plíseň s příměsí amoniaku. Roj se poplašeně zvedá, vzdouvá se jako šumící přízrak a natahuje své ruce do všech stran. Oči na moment nechápou, co se jim naskytlo k vidění, ale vyhledají téměř okamžitě dva prázdné důlky - pozůstatky po svých vyhaslých druzích.
Kostřička je notně zčernalá, ještě obalená vrstvou vyschlé pokožky jako slupkou. Nafukovací matrace stále drží svůj tvar, je ovšem potažena matným šlojířem zaschlých tekutin. Tenoučká žebra otvírají cestu dovnitř - všechno to vyhřezlo z prohryzaného boku.
Ta druhá měla hlad. Když první zašla, druhá neměla na výběr. Už nemohla myslet. Udělala to zuby a zlomenou lžící. Teď sedí i se svým příborem v rohu, kam už si ani světlo netroufá. V šeru se jí bulvy pomalu protáčejí tam a zase nazpět, nikoli svévolí. Pulzující pluky larv se cukají ve smotcích nervů a ona bobtná. Vydržela déle a dme se pýchou.

Celý ten týden jsme spali nad studenými, prolétne živé hlavou. Zaposlouchá se do hukotu vlastní krve a létá pohledem po sklepení. Skoro jako pokojíček. Jen bez oken.
Vybledlé květované tapety. Přilepené ledabyle, v rozích pojištěné kusem pásky. Vykládaná groteskní skříňka se sadou plastových talířků. Žlutých a červených, ožužlaných a upatlaných od dětských ručiček. Houpací koník - naboku. Kopa košil. Jedna blůzička je čímsi potřísněná a pohozená v koutě. Neklidně se vlní a tetelí poseta křidélky, hned vedle kýble s prkénkem. Prkénko má zahnědlý krajkový potah. Královské posezení.
Teprve teď si všimne plyšáků. Zrůdná zvířátka zaujímají čestné místo v hlavách lehátka. Trůní tu jako poslední pocta. Vypelichaný zajíc provokativně vystrkuje zuby a šklebí se na tu hladovou v rohu. Ta mu v odpověď jemně zasyčí, snad ve snaze říct: Jak chceš pochovat tělo, když na zemi je beton?

Otázka zůstane viset ve vzduchu - pokojík pod podlahou opět osiřel. Těžké kroky otiskují do prachu na schodech druhý pár stop a s nimi se plouží vzhůru i těžké myšlenky. Starý dům po pedofilovi nikdo nechtěl. Ale za ty peníze!
Jde zburcovat policii a manžela. S vlasy čerstvě protkanými. S rameny od omítky. A s bělobou na licích: Stále otřesená. Nikdy netoužila po tom, stát se první, komu začnou slova z dopisu na rozloučenou dávat smysl.
Byl jsem poslední, koho měly, naškrábal odsouzený delikvent na cár toaletního papíru. Měli jste mě pustit, když jsem vás prosil. Teď je máte na svědomí, napsal a spolkl jazyk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ortie Ortie | Web | 28. června 2018 v 20:59 | Reagovat

Velice naturalistické, chvílemi jsem se bála, ale opravdu dobře napsáno...

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. července 2018 v 8:18 | Reagovat

Hororové, tvůj styl psaní, dobré...

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 1. července 2018 v 19:36 | Reagovat

Výtečné! - Takové bylo objevení podzemních "nájemníků" skrze tvá slova :).

4 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 2. července 2018 v 23:57 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Těší mě, že má slova splnila účel. :)

5 smartly smartly | 8. července 2018 v 19:45 | Reagovat

Nikdy som nemal rád parkety...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama